Naše první zkušenosti s norou

(23.8.2009)

 

Po létech strávených putováním po výstavách a dokončováním rozběhaných šampionátů bych ráda začala dělat se svými psy i jiné, pro ně určitě zábavnější věci.

O norování jsem přemýšlela již delší dobu, protože kern je původem norník a tak je mu tato činnost přirozená. Jenže nejsem myslivec a nikoho takového ve svém okolí nemám, tak jsem váhala. Na netu jsem si našla kontakty na nory v blízkosti Prahy a zjišťovala další informace. Pak se všechno časově zamotalo díky mému nemocnému koleni a nora musela počkat.

Nicméně čas se s časem sešel, touha po něčem novém sílila a díky povzbuzení Petry, která s Morrisem i Leonem noru již vyzkoušela, jsem se také odhodlala a panu myslivci zavolala . Nejdřív jsem jela sama s Kenie a Kamei, abych vůbec věděla, do čeho jdu a o co půjde. Hned po první návštěvě mě nora celkem nadchla a tak na druhý trénink jela se mnou i Jitka s Montym .

Takže dnes už vám mohu ukázat, o co vlastně jde a jak se "trápí liška", což si stále někteří lidé myslí :

Tak takhle to vypadá .... Vlastně mě překvapilo, jak je nora malinká. A teď nemyslím jen ta vlastní "díra", ale vůbec, celý ten prostor, kde se norování odehrává. Až časem jsem pochopila proč .

Takže od začátku (popisuji noru, kde jsem trénovala já) ... nora je zahnutá do písmene "U". Má tři kotle, což jsou širší místa, kde se může pes nebo liška otočit a případně se i vrátit zpět (což je ovšem špatně). Kotel je možné z obou stran uzavřít. Uzavírá se shora, spuštěním jakýchsi západek. To proto, aby tam mohla být liška bezpečně zavřená a pes jí mohl vyštěkávat.

V současné době je samozřejmě kontaktní norování zakázané, takže všechen styk psa s liškou se děje jen přes ony západky, kdy je liška v bezpečí kotle = doupěte.

Dál má nora několik zlomů. V podstatě to jsou hlavně dvě zatáčky, dva výškové zlomy a dva zlomy do písmene širokého "V".

Vstup a boky nory jsou vybetonované, aby se zem při dešti nesesunula. Podlaha je jen udusaná hlína, aby se v noře pes mohl dobře pohybovat.

Shora je nora uzavřená dřevěnými prkny, které jsou samozřejmě zvedací, což vidíte níže.

 

Takže, když jsem, snad pochopitelně, popsala noru jako takovou, tak mohu psát o tom, jak to vlastně bylo :

V neděli ráno jsem přijela se všemi svými holkami k Jitce. Měla jsem s sebou i Klárku, která si nechtěla tu "legraci" nechat ujít. Jitka měla původně jet jen s Montym a synem Davidem. Ovšem nakonec se k nám přidal i Roman, protože chtěl zabránit týrání psa i lištičky . Nakonec pobíhal nadšeně kolem nory a povzbuzoval Montyho .

Všechno jsme přeložili k Jitce do auta. Z pochopitelných důvodů šli psi do kufru. Kamei jediná byla v přepravce, neboť po včerejší výstavě v Karlových Varech byla unavená a tak jsme se chtěli vyvarovat jakýchkoliv problémů za jízdy.

Protože moje holky už v noře byly (kromě Que), tak jako první šel Monty, aby si vyzkoušel, co to vlastně je.

Než totiž dojde k vypuštění lišky do nory a ke kontaktu psa s ní, tak musí pes vědět, co to nora je a jak jí má projít. Takže, pes se dá shora do prvního kotle od kraje. Kotel má uzavřený východ a pes má jedinou volnou cestu - do nory. Majitel psa jde shora kolem nory, samozřejmě, z vnitřního oblouku, a láká psa norou. U světlých psů je celkem dobrá orientace, barva psa prosvítá skrz spáry, ovšem u tmavé Kenie jsem vůbec netušila, ve které části nory se zrovna nachází .

Pokud se psu nechce, což poprvé žádnému, tak majitel může, resp. musí, nadzvedávat poklopy nory, ukazovat psu ruku a lákat ho kupředu. Vše se musí dělat s citem a obratností, aby se pes lákal k rychlému postupu norou a přitom nevylezl pootevřeným poklopem ven, což by byla hrubá chyba.

Monty byl velmi statečný a noru krásně prošel .... i když se začátku se mu vůbec nechtělo.

Když to srovnám se svými holkami, tak Kenie se také nechtělo, její lákání bylo velmi náročné, zato Kamei prolítla norou téměř rychlostí světla a neměla žádný problém. Stejně tak překvapila poněkud tělnatá Que, která, snad i díky své nižší postavě, neměla s norou problém a než jsme jí stačili lákat, tak lezla východem ven .

Ještě upozornění, že v prostoru nory smí být jen pes, liška, myslivec a majitel psa. Vzhledem k tomu, že my jsme byli myslivcům tak pro "legraci", hlavně kvůli mé touze vše dokumentovat, tak jsem měla vstup povolený také. Ostatní zájemci a psi museli čekat venku, za plotem.

Když jsme si tedy všichni prošli prázdnou norou, došlo konečně i na vypuštění lišky. Liška se nejdříve pouští do prvního kotle, kde se zavře. Pes se vypouští jen na tuto krátkou vzdálenost. V ideálním případě by měl projít norou k lišce, vyštěkat jí. V tom okamžiku se pouští lišce cesta ke druhému kotli, když je zavřena, opět se za ní otevírá cesta psu (který zatím čeká před prvním kotlem, nebere se z nory ven) a znovu se vše opakuje, až ke třetímu, poslednímu kotli.

Pokud pes lišku vyštěká i tam, tak se otevře nora, pes se vyndá, pochválí a vypouští se znovu do začátku nory, již rovnou ke třetímu kotli.

Celé norování by prý mělo vypadat tak, že (pokud jsem to dobře pochopila) liška se zavře do třetího kotle, do nory se vypustí pes, který by měl noru proběhnout v co nejkratším čase a u lišky zůstat a vyštěkávat jí do otevření poklopu. Tohle celé by mělo trvat 2 minuty, takže pes musí lišku skutečně vyštěkávat poměrně dlouho. Pak se pes vyndá a celé se to opakuje ještě jednou.

Jako prvního jsme opět pouštěli Montyho. Monťas norou probíhal celkem v pohodě, jen na lišku neštěkal (ale to žádný z našich kernů). Na jejich obranu musím ovšem říct, že liška byla mladá a psy "neprovokovala". Neprskala na ně, nepouštěla hrůzu, nevyjížděla po nich. Až bych řekla, že jí norování vysloveně nebavilo, jen běhala norou a dělala svou "práci". Takže všichni naši drobci došli ke kotli a tam na sebe s liškou koukali .

I přes chybějící štěkot Monty samozřejmě dostal velkou pochvalu a šel projít noru k lišce znova . Podle pana myslivce se to snad časem naučí .

Jako další šla s Klárkou Kamei. Ta s průchodem nory nemá žádný problém, ale štěkat na lišku ??? Proč, když se liška nehýbe .

Kamei jsme pak nechali projít noru až do konce (samozřejmě až když tam liška nebyla), aby věděla, že nora končí východem a ne vždy jen liškou .

Pak šla na řadu i Que. Zajímalo mě, zda bude ona štěkat, ale překvapení se nekonalo.... na něco, co nic nedělá, se přece neštěká .

A jako poslední měla přijít na řadu Kenie. Jenže protože vyndávání, přepouštění lišky a zvedání poklopů je opravdu poměrně náročné, tak pan myslivec vyhlásil "oddechový čas" a museli jsme počkat.

V mezičase objevila Klárka s Jitkou nedaleký rybníček a tak šli naše červenáčky ochladit

A co by to bylo za myslivce, kdyby nedaleko nory, lesa a rybníka chyběl posed .

Kameice byla po koupeli ziminka , proto vyskočila na stůl a zabavila Klárce mikinu .

Konečně přišla řada i na Kenie . Noru prošla krásně, ale ani ona lišku nevyštěkala. Prostě ... proč by se kern rozčiloval, když není důvodu .

Takže jsme myslivcům poděkovali, zaplatili a rozloučili jsme se . Závěrem ještě pár fotek přímo z nory a to přímo pro ty, kteří tvrdí, že kern norou neprojde :

Norou prošli skutečně všichni. Kamei s Montym samozřejmě, vzhledem k jejich štíhlým postavám, neměli problém. Lépe je na to uzpůsobená Kamei, protože je o chlup nižší a delší, než je Montík, takže jí průchod úzkým prostorem nedělá žádný problém. Ale i kulaťoučká Que a vysoká Kenie norou prošly bez problémů.

Závěrem nechám na vašem zvážení, zda se při norování jedná o trápení zvířat, nebo zda jsem vás navnadila a budete mít zájem noru také vyzkoušet .

 

Dál už tedy nebylo u myslivců na co čekat, tak jsme vzali naší kerní smečku za odměnu na výlet na Ondřejovskou hvězdárnu .

Z parku u hvězdárny je opravdu nádherný výhled do širokého a dalekého okolí. Dnes svítilo sluníčko, ale věřím, že kdyby bylo pod mrakem, tak bychom viděli ještě mnohem dál.

Stejně ..... nejkrásnější je pohled na dovádějící smečku kerňat .... a dětí, samozřejmě

Nevyčerpatelná zásoba energie, pevná klubka svalů a šlach, nádherné úsměvy, vlající uši a radost a štěstí v očích .... to jsou naši kerníci.

Samozřejmě, že chvíle pohybu musely střídat i chvíle klidu a jak jinak, než uměleckých fotografií .

V parku jsme si kromě psů všímali i různých podivuhodností. Mě se líbil tento "zvon". Kombinace železa, kamene a dřeva. Zkusmo jsme ho rozhoupali a když jeho kamenné srdce udeřilo do kovových stran, tak se ozval hlas velmi hluboký, ale krásně znělý a čistý.

Dokonce jsme naší smečce našli v parku i panelák . Dvojčatům se jejich pokojíčky líbily . Que neprotestovala, ale Kenie, jako dámu, stísněný prostor nenadchnul .

Chvíle oddechu v chládku . Kameny, mech a stín .... to je pravá kerní pohoda. Ještě chybí potůček, ale ten jsme na kopci opravdu nenašli .

Naše milovaná kráska Que byla tak zmožená, že už odmítla jít dál a fingovala sfingu .

Tohle prasátko jsme viděli při odjezdu. Paní ho pak pustila i na volno a směle mohu říct, že poslouchalo lépe, než kdokoli z naší početné smečky .

 

TAK NOŘE ZDAR A NĚKDY PŘÍŠTĚ JDEME DO TOHO ZNOVU  !!!