Sylvi
No Copyright Czech Me In
Naše "blonďatá Finka" je první naší fenkou, kterou jsem přivezla ze zahraničí.
A jak jsem k ní přišla? Inu, 6.9.2008 posuzovala na krajské výstavě v Rybníkách finská rozhodčí, paní Satu Stenroos. Paní Satu byla velice milá a její úžasný vztah ke psům z ní čišel na všechny strany. Druhý den byl seminář o trimování kerníků a v průběhu tohoto semináře bylo dost času na osobní rozhovor s paní rozhodčí, která mě velmi okouzlila - jako člověk.
Nu, slovo dalo slovo a když jsme se spolu bavily o dovozu feny do ČR, tak mi paní rozhodčí nabídla její odchov po feně Hirmu. Hirmu byla v té době ovšem dorostenka a tak jsem na její první krytí a vrh musela čekat víc než rok. Nicméně v průběhu tohoto roku jsme si se Satu dopisovaly, vyměňovaly názory a zkušenosti a byl to rok velice milý.
Pak tedy nastalo, pro mě dlouho očekávané, krytí Hirmu. Původním otcem malé Sylvi měl být jiný pes, ale shodou okolností se jím stal McPippan Luke Skywalker. Po potvrzení březosti Hirmu jsem další měsíc netrpělivě čekala, zda se narodí fenka .
a narodila se
naše malé blonďaté finské štěstí
Další dva měsíce mi Satu posílala fotky, jak mimča rostou. A protože se narodily dvě fenky (čtyři štěňátka celkem) a Satu si také jednu chtěla nechat, tak jsem v podstatě velmi dlouho netušila, která z nich bude moje. Krásné ale byly obě, takže mi bylo v celku jedno, kterou si přivezu . Jen jsem se bála, zda si Satu prodej štěňátka do Čech nerozmyslí a proto byly mé přípravy na příchod nového člena naší smečky jen velmi sporadické. Přece jen, Česká republika je pro severské země stále "Balkán".
Nicméně, téměř nemožné se stalo skutečností, Sylvi dorostla do správného věku, mohla být čipována, očkována a já mohla objednat letenku .
Vzhledem k tomu, že jsem naposledy letěla někdy před 11ti lety a to ještě s cestovní kanceláří a nyní jsem měla letět sama, tak nechci vidět můj účet za telefon, neboť jsem na letiště volala snad 3x denně .
Vše jsem nakonec úspěšně zvládla. Letenka byla objednaná, místo pro štěňátko na zpáteční cestu bylo zabukované a já počítala dny do odletu. Díky pomoci rodiny a přátel jsem měla zabezpečenou tašku do letadla pro Sylvi, vyměněnou dostatečnou sumu peněz, zajištěné hlídání na děti i psí holky - všem díky moc .
S ubývajícím časem stoupala nervozita (nemám létání ráda) ale již nebylo cesty zpět. Naštěstí .
A nastal dlouho očekávaný den "D".
Na letiště jsem se dostala v pohodě. Vyzvedla jsem si letenky a kupony pro Sylvi, které jsem potřebovala pro cestu zpět. Protože jsem v Helsinkách musela přestupovat na jiné letadlo - což mi přišlo velmi vtipné .... přestup na vlak nebo autobus si dokážu představit, ale přestup na letadlo???, tak jsem dostala ještě mapu helsinského letiště a spoustu užitečných rad. Z vlastní zkušenosti mohu leteckou společnost FINNAIR jen doporučit, slečny byly velmi milé, trpělivé a vstřícné. I jim patří můj dík.
Odbavila jsem svůj kufr a doufala, že se s ním v Turku ještě setkám. Ač jsem si vše ověřovala předem, tak jsem se poněkud obávala jeho osudu, neboť byl nacpaný k prasknutí plechovkami piva, o které mě Satu požádala .Takže všechno oblečení a věci na cestu jsem měla v "příručním zavazadle", což, jak se později ukáže, bylo poněkud náročné.
Protože jsem "stará nervóza" a nemám pozdní příchody ráda, tak jsem byla na letišti včas a měla dost času i na focení. S tímhle letadlem jsem letěla do Helsinek .
Letiště je obrovský kolos a jak jsem tak to všechno hemžení pozorovala, připadala jsem si jako v mraveništi. Všechny ty vozíky se zavazadly, které přivážely a odvážely kufry do a z různých letadel, autobusy s cestujícími, servisní auta s uklízecí četou, cateringové vozy, mezi tím si razily cestu obrovské cisterny různých společností, "folow me" vozy a silné stroje, které letadla přitahovaly a odtahovaly od nástupních tubusů. Žádný stroj se nesrazil, všichni věděli jak a co mají dělat, kde v danou chvíli být .... skutečně, jako mravenci . Líbilo se mi to pozorovat .
Nastal čas boardingu (nástupu do letadla), vše proběhlo v pohodě, já měla zamluvené sedadlo u okna, čehož jsem cestou náležitě využívala k focení. Zavazadla byla naložena a my se vydali směrem severo-severo-západ .
Když jsme vystoupali až nad mraky, tak bylo vidět, že sluníčko do Čech jen tak nepřijde ..... mraky byly jak bílá peřina a rozprostíraly se od nevidím, do nevidím . A protože byl pátek 13tého, můj šťastný den, tak aby toho štěstí nebylo málo, podařilo se mi vyfotit kruhovou duhu .
Nu a jelikož byl čas oběda, dostali jsme krásný chutný obložený chlebík. K tomu čistou vodu na pití, mlíčko do kávy a něco sladkého na závěr . K tomu nám samozřejmě letušky nabídly pití - džus, colu, víno, vodu a pak ještě kávu nebo čaj.
Rozhodně, máte-li spín, jste-li smutní, nic se vám nedaří nebo máte pocit, že vás nemá nikdo rád, tak doporučuji - kupte si letenku a leťte. Je jedno kam, ale letušky vám dají pocit, že jsou zde jen pro vás, že jim neleží na srdci nic jiného než vaše blaho a pohodlí a že si nepřejí nic jiného, než vaše štěstí. Bylo to skutečně úžasné a péče letušek je báječný balzám na duši .
V závratných výškách, ve kterých jsme se pohybovali, cca kolem 6 km, se pohybovala teplota okolního vzduchu okolo -55 °C, což se projevilo i na oknech, která nám mráz vyzdobil .
Helsinky nás přivítaly sněhem a oblohou zšedlou sněhovými mraky. Teplotní rozdíl oproti Praze byl cca 15 °C. Zatím co jsem odjížděla cca z 10ti stupňů, tak jsem přilétla do -5 °C.
Ve Finsku je časový posun oproti České republice jedna hodina dopředu, tj. pokud je v Praze 14 hodin, ve Finsku je 15. Přeřídila jsem si tedy po příletu čas a čekala jsem na další "spoj".
V Praze jsem sice dostala letenku na cestu z Helsinek do Turku, kam jsem se měla dostat, ale nástupní GATE mi nesdělili s tím, že v Helsinkách bude dostatek informačních míst a tak nebude problém správný GATE v tranzitním prostoru najít. Bohužel, bylo to přesně naopak. V tranzitním prostoru helsinského letiště, kde jsem se pohybovala, nebyla již ani jedna informační přepážka, kde bych mohla něco zjistit a na monitoru byly vypsané všechny GATE odletů kromě jednoho ..... do Turku .
Jak se blížil čas odletu a na monitoru se stále nic neobjevovalo, moje nervozita stoupala. Nakonec jsem to nevydržela a cca 35 minut před odletem jsem se šla zeptat k jednomu z GATU.. Velice milá paní se ochotně podívala do počítače a sdělila mi, že nástup bude u čísla 11. Spokojeně jsem tedy odešla a čekala. Bohužel, stále nepřicházeli žádní lidé, což mě opět znervoznilo a protože čas znovu postoupil a já si uvědomila, že nemám na Satu žádné mobilní spojení, tak pokud zůstanu viset na letišti v Helsinkách, tak bude moje situace poněkud kritická, vydala jsem se ověřit si získanou informaci na monitor. Ke svému zděšení jsem ovšem zjistila, že má informace je mylná a že pro odlet do Turku je otevřený GATE číslo 21, což bylo ovšem přes celé letiště.
A nyní se ukázalo, že mít náhradní zimní boty, veškeré oblečení, velký objektiv k fotoaparátu v "příručním zavazadle" a k tomu ještě nacpanou kabelku není tak úplně ideální, zvlášť na běh napříč letištěm . Nicméně stihla jsem to a do letadla jsem se dostala včas .
Do Turku nás vezlo malé vrtulové letadlo, opravdu takový malý letecký "autobus". A bylo to celkem legrační. Vzdálenost z Helsinek do Turku je vzdušnou čarou tak 200 km. Takže jsme opět vystoupali nad mraky, velice příjemné letušky nám přinesly jako pozornost čokoládu a sotva jsme jí stačili sníst, tak jsme šli na přistání.
I samotné přistání bylo zajímavé. Nad mraky bylo vidět krásný západ slunce a sotva jsme prolétli bílou peřinou, přivítala nás černočerná noc.
A mě i milá Satu, báječný Mika a sladká Sylvi .
Satu bydlí kousíček od letiště, takže cesta domů byla velice krátká. Musím říci, že mě Satu zaujala již na výstavě v Rybníkách, ale zde, kde jsem měla tu možnost a čest poznat ji blíž mi přirostla k srdci a učarovala mi. Je to báječný člověk, velmi vstřícný, otevřený a laskavý. Mé jazykové nedostatky mi pomáhala překonat seč jí síly stačily a snažila se mi zpříjemnit pobyt jak jen to šlo.
Pro mě je tato zkušenost naprosto nová a dosud nepochopitelná. Pro mě je Satu někdo, ke komu vzhlížím s obdivem. Chovatelka, rozhodčí, člen zkušební komise nových kerních rozhodčích, a přitom o mě pečovala jako o velmi drahého člověka. Místo aby tomu bylo naopak . Se stejnou noblesou a nadšením se mnou jednal i Mika (přítel Satu). Musím říci, že oba jsou úžasní lidé, plní lásky ke psům a všem lidem.
Dnešní odpoledne, nebo spíše večer, jsme strávili se Satu a Mikou v kruhu rodinném, vyprávěli si novinky, prohlíželi weby, fotky, kerny, Satu mi povídala o jejích zážitcích z výstav a já se nemohla nabažit Sylvi .
Pak už mě čekal jen gauč u Satu v obýváku a příjemný spánek.
Na druhý den (sobotu) byl plánován velmi nabitý program. Návštěva dvou kerních chovatelek, prohlídka města Turku a okolní přírody, nákupní centrum pro pořízení nezbytných dárků a oběd v restauraci.
Nebyly bychom ale se Satu "zaryté" kernařky, abychom se dokázaly odtrnout od internetu včas a tak náš plán nabral poněkud skluz . Vynechali jsme tedy nákupní centrum, které je v porovnání s návštěvou kerních chovatelek samozřejmě naprosto zbytečné a vydali jsme se na cestu po kráse přírody a kernů.
Nejprve mě Satu a Mika odvezli na ostrov, který je s Turku spojen krátkým mostem, takže pokud by to člověk netušil, tak si ani neuvědomí, že je na ostrově.
Příroda je zde velmi krásná, severská. Co mě ovšem velmi překvapilo, byli koupající se lidé a to včetně dětí. Když jsem obdivovala jejich odvahu, neboť teplota byla na bodu mrazu a moře mohlo mít tak 3 °C, tak mi Mika vysvětlil, že se nejedná o odvážlivce, tak jako u nás, ale že je nedaleko sauna a lidé se v moři prostě chladí . No bodejď, mohlo mě to taky napadnout, když jsem ve Finsku, ne ?
A nezbytné focení na břehu jezera. Tato fotka mě hřeje u srdce a ráda na ty chvíle vzpomínám. Díky moc za vše Satu !!
V další části ostrova byly k vidění takovéto nádherné domy, což jsou letní "chaty" finských milionářů. Možnost stavby domu na ostrově je totiž omezená a velmi drahá. Musím ovšem říct, že domky působily impozantně a úchvatně.
Zima se blíží opravdu kvapem a podle odhadu prý bude sněžit během několika málo dní. Myslím, že jsem návštěvu nemohla naplánovat lépe .
O kus dál se v lese schovávala botanická zahrada, s tropickým skleníkem. Protože byla venku zima a protože Satu ráda fotí (stejně jako já, ale mnohem lépe), tak jsme se šli schovat a ohřát .
Po návštěvě skleníku jsme se vydali na krátkou poznávací cestu městem Turku. Turku je známé tím, že jsou zde doky, pro velké zaoceánské parníky. Zrovna minulý týden jeden z největších plujících gigantů o velikosti města opustil doky a vydal se na svou první plavbu.
Do doků jsme se nevydali, ale zato jsem mohla obdivovat místní kostel, kde se prý velmi často konají krásné romantické svatby.
Při prohlídce města jsme ani nepostřehli, jak rychle se začalo stmívat. Je to trošku odlišné, od našich krajin, protože zde se šeří již kolem 15té hodiny. A protože s postupujícím časem se přihlásil ke slovu i hlad, tak jsme navštívili tuto restauraci, kde jsem jedla nejlepší steak svého života.
Pokud se zmiňuji o jídle, tak bych ráda řekla, že ve Finsku je zvykem jíst téměř ke všemu zeleninový salát. K snídani, k obědu, k večeři, zkrátka při všech příležitostech je na stole salát v různých formách. Pro mě bylo překvapením, že v restauraci nám nabídli salát formou baru (byl úžasný), ale jedl se jako předkrm. Na rozdíl od nás, kde si salát dáváme k hlavnímu jídlu a nebo po jídle.
Dál následovala cesta k chovatelkám. Velmi mě pobavilo, když jsem zjistila, že jedeme do Ruska . Satu s Mikou to nechápali, tak jsem jim vysvětlovala, co znamená v Čechách slovo "Rusko". Pak už se smáli se mnou.
Návštěva dvou kerních chovatelek byla velmi milá a příjemná. Měla jsem to štěstí, že jsem se setkala s lidmi, kteří byli velmi vstřícní a otevření. Na obou místech nám bylo nabídnuto domácí pohoštění na obrovském dřevěném stole, který nesmí chybět snad v žádné finské jídelně.
Světlo na focení psů bylo již špatné, lepší fotku tedy nemám. Psi jsou tam ale velmi milí a bezkonfliktní. Většinou spí s majiteli v postelích a běžným "standardem" jsou tak 3 - 4 kerni na domácnost . A není ani důležité jak velký je domeček nebo zahrada, ale jak je velké srdce toho, kdo je chce chovat .
Sama Satu má domeček jako dlaň o dvou místnostech a kuchyni a zahrádku tak cca 40 m2. Ta se používá na rychlé vyvenčení a jinak se psům věnuje odpoledne či podvečer, kdy se berou na dlouhou procházku do nedalekých lesů.
Den po návštěvách nám velice rychle utekl a my se opět vrátili do klidu domova. Po tak náročném dnu jsme všichni velmi rádi rychle zalehli do postelí a vychutnávali spánek.
Druhý den byl čas tak akorát na krátkou procházku po okolí a na balení na cestu domů . Do kufru, který se díky darovanému pivu vyprázdnil, jsem dala všechny věci, které jsem na cestu letadlem nepotřebovala, protože místo tašky s oblečením se mnou na palubě letadla cestovala Sylvi .
Cesta na letiště byla opět velmi krátká a protože jsme vyjeli včas, tak jsem mohla obdivovat erby měst blízkého okolí.
Pak už byl čas loučení, které se samozřejmě neobešlo bez slz na obou stranách. Vidět plakat takové sluníčko, jakým Satu je, byl zážitek naprosto srdce rvoucí. Musela jsem slíbit, že se o Sylvi budu starat jako o oko v hlavě a že se musíme obě do Finska zase někdy vrátit.
To jsem slíbila ráda, protože Finsko se mi líbilo a velice ráda se tam zase vrátím, snad na delší čas, abych je mohla poznat lépe . Těším se na brzkou shledanou, Satu a Mika !!
Prošla jsem odbavením a čekala až letadlo, které nás mělo odvézt do Helsinek doplní palivo. Mezitím jsem měla čas prohlédnout si letiště v Turku, protože při mém příletu za tmy jsem toho moc neviděla.
Letiště v Turku se nachází uprostřed lesa, nedaleko města a hlavní silnice do Helsinek. Je to opravdu takové malinké, až rodinné letiště se třemi GATY a jednou jedinou budovou.
Palivo bylo doplněno, my vpuštěni do letadla a vydali jsme se na cestu, resp. na let.
Cesta byla opět velmi krátká a tak jsme za nedlouho přistávali v Helsinkách. Sylvi byla cestou velmi zlatá, neplakala, ničeho se nebála a pokud by letušky neupozornili cestující na to, že na palubě je štěně, tak by o ní nikdo ani nevěděl .
Letiště v Helsinkách nás přivítalo šedou oblohou a nepříjemným překvapením.
moje sladké tajemství - díky Ivano
Na pondělí byla totiž hlášena stávka pilotů a tak byly lety od nedělní půlnoci zrušené. Bohužel, nevím proč, ale některé lety se začaly rušit již v neděli a já s obavou sledovala tabuli, kde se mnohá upozornění o letech začala měnit na "CANCELLED" . Praha zatím mezi zrušenými lety nebyla, nicméně, ve mě byla malá dušička, protože jsem netušila, co bych v Helsinkách dělala.
Nakonec letadlo opravdu přijelo, a my se mohli nalodit. O cestu do Prahy a Čech vůbec moc zájem není, takže letadlo bylo zaplněno sotva z jedné třetiny a tím pádem měl každý statek prostoru. Já měla celé trojsedadlo jen pro sebe a Sylvi.
Díky téměř večernímu letu jsme dostali na palubě večeři, která, ač to tak možná nevypadá, byla velmi lahodná a sytá. Letušky byly opět velmi milé, laskavé a vstřícné a my se cítili jako honorace .
Toto letadlo bylo o mnoho luxusnější, než letadlo z Prahy do Helsinek. Ze stropu se vyklonily monitory, které nás celou cestu informovaly o rychlosti letu (až 830 km/hod), vnější okolní teplotě (až -56 °C), o již překonané vzdálenosti a o výšce, ve které se pohybujeme (až 8,3 km). Pro mě byly tyto hodnoty naprosto nepochopitelné a tak jsem se v duchu modlila, abychom dosedli v pořádku.
Konečně klidné přistání v Praze !!! Byla jsem za celý den unavená, z letu roztřesená a těšila jsem se, až uvidím Jitku a hlavně ... až jí ukážu malou Finku .
Konečně doma !!!
Jitka s Gabčou mě i dovezla až domů - díky moc a jak jinak, musely jsme pořídit první foto Sylvi v novém domově s novými kamarádkami.
Lucinka je se Sylvi jedna ruka
Pak už jsme unavené zalehly ke spánku
Kéž oheň přátelství, zažehnutý v našich srdcích,
vydrží plát na vždy !!!