Na této stránce bych vám chtěla říct, jak jsme vlastně ke kernům přišli.
Já jsem si vždycky přála pejska, můj sen se splnil v mých 12ti letech, kdy jsme se stali majiteli opuštěného a nechtěného štěňátka křížence, který do svých šesti měsíců vyrůstal ve sklepě. V té době jsme (ani já) ještě moc netušili co to vlastně znamená "mít psa" a tak jsme ho dokonale zkazili, navíc i špatnými zkušenostmi ze štěněčího věku se z něj stal velmi dominantní a agresivní samec.
Další shodou okolností se o jedněch prázdninách dostal na hlídání k našemu rodinnému známému - myslivci, který si již nechal, protože prý lepšího psa neměl.
A tak jsme znovu byli bez psa. Další plemeno jsme si po ne zcela příjemných zkušenostech již vybírali velmi pečlivě a tak jsem ke svým 15tým narozeninám dostala svojí první fenku - malou kníračku pepř a sůl Bonny Stříbrná hvězdička.
S Bonny jsem již navštěvovala cvičák - tenkrát ještě v klasickém duchu sportovní kynologie a postupem času se ukázalo, že Bonny má velkou reakci na střelbu (tehdy ještě povinnou při závodech a všech zkouškách) a tak jsem s ní s vypětím všech sil složila pouze zkoušku Základního minima malých plemen. Protože mě ale cvičení nadchlo a udělala jsem si kurz na instruktorku, tak netrvalo dlouho a doma se ocitla další malá pepřanda Aisee Alka-Rex.
Aisee byla úžasné stvoření, na výstavách se nesla jako panenka, v Rakouském Linzu si jí chtěli od nás koupit přímo na výstavě (získala CACA) a v Dortmundu na světové byla Výborná 4. I na cvičáku přímo excelovala a tak nebyl problém s ní složit zkoušku Základního minima, Lavinářkou a Záchranářkou jedničku a první stupeň Zkoušky malých plemen. Naše další zkoušky již překazila zákeřná nemoc Aisee a tak zůstala jako můj doprovodný pes a miláček.
Bohužel z rodinných důvodů jsem již dalšího psa mít nemohla a tak i když časem se smečka na čas rozrostla o naše odchovy Berdie z Lockly a Dandie z Lockly, tak jen Aisee mi zůstala až do svého konce, do svých 13ti let, kdy již neměla sil své nemoci vzdorovat.
Jenže mezi tím se doba posunula kupředu, knírači se již nesměli kupírovat a i jejich tvarování a vzhled se změnil a tak jsem hledala něco jiného, ale přítulného a milého ....
a jak to dopadlo se můžete dočíst v denících Kenie a Kamei :
|
|
 |
|
 |
 |
 |
|
