z doby před dvěma lety, tj. začátek roku 2005 :

Jak jsme přišli ke kerníkovi ?

Asi leckoho z vás zklamu, ale nebylo to cílené vyhledávání v atlase nebo na výstavách, nebylo to obvolávání poradců chovu a objíždění vrhů a sledování výstavcích "špiček" na prestižních výstavách, nebyly do dlouhosáhlé rozhovory s různými chovateli a majiteli, bylo to mnohem a mnohem prostší a jednodušší... Možná bych se měla stydět, ale nebudu to dělat, mým snem bylo mít psíka a tak to prostě je.

Měla jsem třináctileté zkušenosti s chovem malých pepřatých kníračů a poté co jsme o ně po různých nemocech přišli, nebylo z různých rodinných důvodů možné pořídit si nového psíka.

Po nějaké době se situace změnila a má touha po kamarádovi a příteli k dětem dosáhala maximální hranice. Tak jsem zasedla k netu a hledala a dívala se a zkoumala. Knírače jsem už nechtěla, protože poté co bylo zakázáno kupírování a začal se v chovu kníračů prosazovat "americký" trend se mi už tak moc nelíbil a navíc jsou poměrně hluční s čímž jsme měli trošku problémy se sousedy.

Takže cíl byl jasný, pes, který pokud možno nelíná - takže terrier nebo pudl (pudla jsem zavrhla rovnou), zas tak moc neštěká - tady byl "zakopaný pes", je milý a něžný - co jiného ke dvěma malým dětem a je malý - aby se vešel do auta, unesla jsem ho a vůbec, aby se nám vešel domů a má rád les, takže ne žádné dlouhé chlupy ....

Adeptů jsem našla několik, ale co si pamatuji, tak norwiči a norfolci tady nebyly moc rozšíření a tak jsem zkusila hledat kerna. Pravda, něco jsem o něm na netu nastudovala, ale zásadní zkušenosti to tedy nebyly, nicméně odvahu do teriéra jsem měla, protože s knírači jsem cvičila a měli několik zkoušek z výkonu, zažila jsem i odchovy a výstavy, tak jsem tušila, do čeho jdu.

Našla jsem si tedy na netu poradkyni chovu pí Maršálovou a ptala se, zda jsou zrovna nějaká volná štěňátka, ale že mám zájem jen o fenku ... No a výsledek už tušíte, je to Kenie ...

 

Dostala jsem číslo na paní Ditu Vlastníkovou, která měla ještě jednu fenku volnou, hned jsem tam volala a domluvila si předběžnou schůzku, abych na vlastní oči viděla, jak vlastně ten kern vypadá ve skutečnosti. Když jsem je viděla, tak mě na první pohled prostě učarovali a nadchli, takže to bylo jasné ... Vzhledem k tomu že jsem si na schůzku vzala obezřetně příslušný obnos peněz (protože co kdyby) ... tak nás zpátky už jelo o jednoho pasažéra, či spíš pasažérku víc :-)))

 

Proč je Kenie Kenie ? Aneb jak ke svému jménu přišla ...

Když jsem chodila na cvičák a setkala jsem se se psem, na kterého volali jinak než se jmenoval, tak jsem to moc nechápala.... pochopila jsem to až když jsme si vezli Kenie domů. Její pravé jméno Fella je neznělé, což nepíšu jako výtku, protože vybírat jména je poměrně těžké a navíc se člověk nezavděčí všem :)))) ale pro ovládání psa hlasem tam chybí nějaká ostřejší hláska jako například "S" "C" nebo "R". Hledali jsme tedy s dětmi jméno, které by nám vyhovovalo a líbilo se nám ... Po dětských návrzích typu Cilka nebo Sisi, jsem jim vysvětlila, že když je to kernterier, tak že vybereme jméno tomu podobné a tak z kerna vznikla Kenie.

Kenie se ukázala jako naprosté zlatíčko, byly jí necelé tři měsíce, když k nám přišla, ale byla a je naprosto úžasná.

 

 

Vůbec nejde srovnávat s kníračema, prostě povaha kernů mi vyhovuje výrazně víc a propadla jsem jim :)))

 

Přišla k nám na jaře, takže měla od začátku volný přístup na zahradu. Díky Kenie jsme tedy ihned opravili díry v plotě (kterých jsme si dřív ani nevšimli), obložili spodní část plotu kameny (protože Kenie je hraboš) a oplotili záhonky se zeleninou .... to aby vůbec nějaká dětem zbyla, protože Kenie se rozhodla emigrovat do Austrálie a každodenně se o to pokoušela.

Jinak už ve štěněčím věku se ukázala její poměrně dominantnější povaha, protože zahradu s námi sdílel ještě pes sousedů, kterého si velmi rychle dokázala podrobit a ještě i dnes, když tam přijedeme na návštěvu (protože jsme se mezitím stihli přestěhovat), tak po vstupu na své bývalé území se chová jako jeho majitelka a psa "postaví do latě". Pokud dostala na dvoře cokoliv ke žrádlu, tak si její psí kamarád nedovolil přijít blíž než na dva metry, protože jinak bylo zle ...

Její dominantnost nám ale nikterak nevadila, protože se projevovala jen vůči tomu jednomu psíkovi a v rozsahu "svého teritoria". Na vůdčí místo v naší rodinné hierarchii nikdy nezkoušela útočit a nikdy ani nezaútočila na děti, byť malému bylo v té době něco přes tři roky a se psem se teprve učil zacházet a Klárka se ke Kenie chovala jako k panence :

 

Velmi mě překvapilo, že jsem jí nemusela nic učit, jako by všechno přirozenou inteligencí uměla. Tím že měla neustálý přístup ven, protože dveře se u nás nezavíraly, mohla tedy chodit sem a tam dle libosti, tak jsme jí ani výrazně nemuseli učit čistotě. Nikdy se od nás na procházce nevzdalovala a neutíkala. To mě hodně mile potěšilo, protože s knírači jsem s tím měla docela problémy a musela jsem je hodně učit, aby si nás hlídali sami ... Kenie to prostě dělala rovnou. Naučila se i různé povely, takže např. přechází silnici jen na dovolení, umí si lehnout, sednout a zvládá i odložení, tj. můžu jí někde nechat a odejít a ona počká na místě. Vím že to není moc, ale s dětmi prostě na víc čas není a ke spokojenému soužití nám to stačí. Je toho samozřejmě víc co umí, jen si teď nemohu vzpomenout :)))))

Jediný problém, který jsme s ní měli bylo to, že zvracela za jízdy v autě. To bylo velmi nepříjemné, protože jsem si myslela, že budu mít psa, který bude se mnou cestovat. Radila jsem se s chovatelkou, veterinářem, na výstavách a všechno bylo marné. Zkoušeli jsme homeopatika, bylinné přípravky i Kinedryl. Zabíral pouze kinedryl, bohužel nám nikdo neřekl, že časté používání není vhodné, tak jsme znovu skončili na veterině s pokaženým žaludkem. Tímto tedy varuji před nadměrným užíváním "bezpečných" léků. Takže Kenie se nestala automobilovým psem, čekala na nás doma a do dnes nemá cestování autem ráda. Už tam sice sama nastoupí, ale za velikého přemlouvání.

Jediné co pomohlo byl čas. Říkali nám, že kolem roku se nevolnosti upraví většinou sami, ale skutečná úleva přišla ještě o půl roku později a dnes jsme téměř bez "nehod"... Stejně ale dodržujeme zásadu, že minimálně 12 hodin před cestou nepodáváme žrádlo a cca 3 hodiny před tím ani vodu. Vodu samozřejmě vozíme s sebou a cestou při zastávkách má Kenie možnost se osvěžit.

průběh roku 2005

Jak jsem již psala, Kenie měla k dispozici celou zahradu a běžně jsme podnikali dlouhé procházky s dětmi po lese, který jsme měli za domem. Všechno bylo úžasné, běhala za námi, ale i za zvěří. Nikdy nic naštěstí nechytla, ale bylo úžasné pozorovat, jak zachytla stopu a "jela" ...

Chodila s námi na houby, učit děti jezdit na kole po lesních cestách i lovit pulce do lesního rybníčku.

Tady se musím rozejít s názorem většiny "kernařů", protože na rozdíl od ostatních Kenie vodu nemá ráda. Spousta kernů loví ryby, potápí se pro kamínky nebo plave prostě jen tak z radosti.... Kenie vodě zatím ještě nepřišla na chuť, prostě do vody vleze maximálně po zápěstí a to stačí. Přitom plavat umí, jako každý pes .... ale dobrovolně do vody ?? NIKDY ....

 

V podstatě mi to zas až tak nevadí, protože srst kerna do vody moc přijít nemusí, tak jí alespoň nemusím přemlouvat, ať už z té vody vyleze :)))))

Léto a podzim prožila s námi na zahradě a v lese a skutečně se z ní stal naprosto pohodový kamarád.

Kenie je pravý kerník a bez ohledu na počasí je ráda venku, ráda, dobře a hlavně všude noruje, když jsem si z dětí dělala legraci o protinožcích, tak mě jednou vzali doslova a společnými silami vykopaly takovou díru, že se do ní vešla celá Kenča, i obě klečící děti ..... Netušila jsem, koho z těch černoušků mám osprchovat dřív ......

Skutečně jí nedělalo problémy spát venku i v dešti ... tedy, abych to uvedla na pravou míru mohla jít domů, ale nešla, raději si lehla pod keř, nebo pod lavičku a spala nebo pozorovala okolí déšť ne-déšť ... prostě - pes přírody .

V půl roce byla poprvé trimovaná u chovatelky - paní Vlastníkové. I tam se ukázala jako pohodář protože ač půlroční štěně, tak se ani jednou neohnala a držela jako přibitá ...... prostě zlatíčko se vším všudy :)))))

Až při této návštěvě jsem se začala zajímat o výstavy a tak jsme se do výstavních kruhů dostaly až na podzim 2005. Toho roku jsme stihly jen jednu výstavu v dorostu se známkou VN a pak dvě v mladých V2 a V4. Vzhledem k tomu, že to je můj první kern a neuměla jsem a stále ještě neumím udržovat jejich srst ve výstavní kondici po celý rok, tak vzhled Kenie nebyl až takový, jaký by na výstavách měl být ... dala jsem tedy na rady zkušenějších a zajela na druhé trimování k pí Martě Pfeiferové do Sušice a na konec jsem ze vzdálenostních důvodů na jaře 2006 zakotvila u pí Andrei Chlanové, kam jezdíme dosud a kde jsme nadmíru spokojeni a i to je slabé vyjádření naší vděčnosti.

Jinak jsem skončila u podzimu ... když nastala zima, měla Kenie obrovskou radost, sníh jí prostě učaroval .... norovala ve sněhu (a že ho u nás napadlo na metr), občas jsem vůbec netušila, kde ten pes je, protože se jen tak občas vynořila a zase zanořila a byla v sedmém kerním nebi :))))

Sníh má tedy moc ráda dodnes a pokud je venku nasněžíno, je problém dostat Kenie domů ...

 

rok 2006 je hlavně o srsti a výstavách

Na jaře 2006 jsme tedy zakotvily s úpravou srsti u pí Andrei Chlanové. Přiznám se že jsem tomu ráda, protože upravovat srst kníračům je výrazně jednodušší. Pokaždé když pozoruji Kenie, jak je zbavovaná části srsti a mám na mysli všechny ty rady, podle kterých je potřeba vytáhnout v ideálním případě každý desátý chlup, tak si tak představuji, jak bych je počítala a toho nebohého psa trimovala tak asi tři měsíce ..... :))))))))))))))

Prostě, chci tím říci, že jsem pí Andree vděčná a že se do úpravy kerna zatím rozhodně pouštět nehodlám :))

Takže po výstavním závěru roku 2005 jsem se na další rok informovala lépe a zajistila si včas přihlášky. Obeslala jsem co se dalo a o tom jak to dopadlo se můžete dočíst ve Výstavních úspěších Kenie ...

 

Kenie s námi opět prožila pohodový rok, hodně jsme tentokrát jezdili na výlety, na hrady, zámky, ZOO - kam se smí i se psem a tak. Nejvíc jí ale nadchla jarní procházka kolem Máchova jezera, protože tolik uhynulých ryb na břehu .... lahůdka .... - to bylo pekelné, nemohli jsme jí od nich dostat, takže se jí povedlo se v rybách vyválet i je ochutnat .... tenkrát jsem se skutečně rozmýšlela, co s tím psem mám udělat, protože děti silně protestovaly aby s námi jela v autě domů ..... Nakonec jsme jí samozřejmě vzali s sebou .... ale to byla jízda hrůzy ..., protože tentokrát zvracely místo psa děti :(((

Ale na většinu výletů máme výrazně hezčí vzpomínky....

Jinak už někdy na jaře jsem si říkala, že je na čase pořídit Kenie kamarádku, protože když už s námi nemůže jezdit autem a je jí líp doma, tak ať jí není smutno ... navíc jsem vždycky měla víc psů než jednoho a tak se mi po tom druhém stýskalo. Jenže řízením osudu se skutečně zrovna rodili samí psí kluci a když už se narodila holčička, tak již byla zadaná ... tak jsem musela čekat a čekat a čekat .... No výsledkem čekání a tentokrát už i hledání je naše druhé zlatíčko Kamei :))

Trochu jsem se bála, jak bude Kenie se svou dominantní povahou reagovat na nového "vetřelce", ale proběhlo to celkem v pohodě. Ukázala štěněti, že miska je jen její, párkrát jí dala najevo že je šéfová a bylo to vyřízené ... Kamei je naštěstí štěněcky podřízená a neprovokuje, takže doufám, že budou v pohodě. Teď už si hrají, spí vedle sebe, ožižlávají se, jen ta miska je stále tabu.

 

Kenie se začala dominantně projevovat až tak po roce a půl, do té doby to skutečně bylo zlatíčko, o kterém jsem si myslela, že má s teriérem společné jen to jméno. S tím jak začala dospívat, začala se stávat i trochu svéhlavější, samostatnější v rozhodování a začala víc hlídat své teritorium. S ostatními psy se nepere, ale stalo se že už dvakrát vyjela venku na procházce na feny ... netuším proč, ale stalo se.

 

prosinec 2006 - třetí den po příchodu Kamei

Tak začínám mít takové nejasné tušení, že pokud bude Kamei pokračovat ve svých divokých hrátkách s Kenie tím způsobem jako dosud, tak že máme o trimování postaráno .... jen nevím, jak jí vysvětlit, že má Kenče trhat jen každý desátý chlup a to jen na některých místech a ne chomáče chlupů na libovolně zvoleném místě po celém těle včetně hlavy, čumáku a ocasu ....

Při seznamování obou psíků jsem litovala Kamei, že musí trpět ostřejší zacházení Kenie, ale po třech dnech už začínám pomalu, ale jistě měnit názor .... :)))