My čekali zimu a ....

..... a zatím přišel mráz.

I tak se dá začít povídání o cestě do Olomouce.

Začátek letošního roku byl skutečně velmi velmi mrazivý a nás (Katku, mě a naše zlatíčka - Fency, Kamei, Montyho a Bibi) čekala cesta na Hanáckou výstavu do Olomouce. Flora Olomouc je sice umístěna v nádherném parku uprostřed města, ale na zimní psí výstavy moc vhodná není. Pavilony jsou malé, poměrně daleko od sebe a hlavně ..... je vždy v zimě ...

Jak už jsem psala, v Olomouci na výstavě jsem byla již 2x a vždy jsem tady mrzla. Na letošní rok jsem tedy jela vybavená a dle mého soudu i připravená.... Vezla jsem 8 velikých dek pro psy a jednu teplou chlupatici, aby miláčkové nemrzli. Pro sebe jsem si vezla kozačky a svetr !!! což normálně nevozím ani v zimě .

Nu, začnu od začátku. Měla jsem doma ještě Achilla a v neděli měl jít pravděpodobně pryč. Proto se Jitka nabídla, že si ho rádi vezmou na hlídání, aby si ho naposledy užili. Ve čtvrtek ráno tedy přivezl Roman Montyho (kterého jsme braly na výstavu s sebou) a odvezl si Kenie s Achillem a Que. Pak dorazila Katka s Fency a Bibinou a mohly jsme v klidu, míru a pohodě vyjet. Cesta do Olomouce vede přes D1, takže přes Vrchovinu a Brno a tady člověk nikdy neví, jaká ta cesta vlastně bude. Proto jsme vyjížděly už o den dřív (výstava je pro kerny v pátek). Naštěstí bylo všechno v klidu, dálnice byla sjízdná, kolony a nehody žádné. Po obědě jsme už parkovaly kousek za Přerovem u Dáši s Avarem z Lesního domu, kde jsme měly domluvené ubytování - díky Dášo.

Dáša i Avar byli už celí natěšení a toužebně očekávali vypuštění naší smečky z auta . Avar se dočkal, ale protože se těšil až příliš a nenechal holky a Montyho vyčůrat, tak se strhla menší psí "výměna názorů". Naštěstí se nikomu nic nestalo, všichni byli znovu umravněni a odkázání do správných mezí.

U Dáši jsme měli s Katkou k dispozici krásný pokojíček pro hosty. Zaopatřily jsme naší smečku, "rozházeli" ty větší do různých koutů pokoje, aby všichni měli klid na odpočinek po cestě, vzali jsme Bibinu a jeli jsme se podívat na jejího bratříčka Atreye, který bydlí nedaleko.

Katka byla ze shledání se "svým miminkem" celá naměkko, Bibča vzpomínala na doby, kdy na ní Atrey nenechal chlup suchý a tak mu to teď plnými zuby vracela , a já jsem nestíhala fotit, protože lítali po celém bytě jako dvě žíznivé čáry. Byli sladcí a neuvěřitelně si vyhráli . Musím říct, že Atrey vyrůstá do krásného pšeničného pejska. Ta mocná genetika, nikdy se skutečně nedá říct, jakou bude mít štěně barvu. Když jsem ho viděla prvně, řekla bych, že bude žíhaný. A ejhle, teď je nádherně pšeničný . Byly bychom tam zůstaly ještě hodně dlouho, ale čekala nás výstava a po cestě jsme byly unavené i my, tak jsme se domluvily na trimu Atreye po zítřejší výstavě a odjely jsme za zbytkem naší smečky.

Večer jsme pak strávily v příjemném hovoru s Dášou. A téma ??? nic nového pod sluncem, strategie na výstavě, kerni a jejich úprava a okouzlující krása štěňátek .

S Katkou jsme se těšily do postýlek na posilňující spánek. Jaké bylo ale naše překvapení, když jsme zjistily, že přímotop, kterým jsme si měly na noc přitopit místo tepla vydává i světlo, za které by se nemusel stydět žádný letištní halogen.... Noc byla tedy ve znamení "polární záře nad Přerovem". Moc jsme se nevyspaly ani my, ani kerníci, kteří nechápali, proč mají být za světla v klidu a proč si nemohou hrát a hopsat nám po hlavách, břichách a dělat skopičiny .

Jenže, vypnout zdroj tepla znamenalo jistou smrt umrznutím, tak jsme za neustálého opalování světelným žárem přeležely a přebděly noc. Unavené jsme ráno vstávaly a balily věci s sebou. Protože na výstavu to bylo kousek, těšily jsme se, že si v autě "odpočineme" a budeme za chvíli TAM. Opět, opak byl pravdou . Už když jsem ráno přišla k autu, abych ho včas odmrazila, než naložíme zbytek osazenstva, tak mě překvapilo cosi, co vzhledově připomínalo spíše omrzlé iglú, než naše milované a statečné vozítko. Rázem jsem se vrátila o nějakých 25 let zpátky, kdy i v Praze byly zimy, za kterých se vyhlašovaly uhelné prázdniny a jezdilo se na nákupy se sáňkami.

No, auto se mi podařilo odmrazit, dovnitř jsem se dostala a dokonce se mi po nějaké době podařilo vzbudit k životu baterku i startér. Ale vyhráno stále ještě nebylo. Větráky odmítly poslušnost a místo proudu teplého vzduchu se ozývalo jen jakési chrčení a vrzání. Naštěstí si i ony daly po chvíli říct a usoudily, že v zimě je lepší pohyb než statický postoj a daly se do práce .

Auto tedy bylo připraveno k vyjetí a zbývalo vymyslet, jak dáme dovnitř naše poklady, aby jsme je na výstavě vytáhly ve stavu použitelném a neumrzlém. Nakonec jsme je naskládaly v přepravkách na deky na zadní sedalo, zabalily do další chlupaté deky - všechny tři přepravky najednou, aby si to mohli zadýchat. Jediná Fency měla výjimku, ta seděla zabalená do chlupatic vedle přepravek.

Takže jsme konečně vyjely a dál jsme nepředpokládaly žádné "jobovky". NIC ale nemůže být jednoduché ...... Nedopatřením a nedorozuměním jsem sáhla na elektrický ovladač stahování bočního okýnka ..... .... po tom co následovalo už jsem nevěděla zda se mám začít smát, nebo plakat a nebo to celé vzdát a jet domů. Všechno na autě totiž bylo zamrzlé a tak místo aby okénko poslušně vyjelo zase nahoru, tak padalo stále níž a níž a níž .... venku bylo úžasných mínus 20 oC a to, co se nám podařilo do té doby vytopit v autě, bylo během jedné pikosekundy nenávratně venku a uvnitř vozu nám začal zamrzat i jazyk v puse. No, úsměv na tváři nám ztuhnul zcela jistě. Mě málem přimrzla i ruka k volantu a pochroumané vazy na koleni začaly proti takovému zacházení také protestovat....

Naštěstí cca po 20ti kilometrech, kdy jsem přemýšlela co budeme dělat na výstavě, až tam dojedeme, se ovladač okénka umoudřil, pochopil že nás vytrestal dost a okénko zase poslušně vytáhl nahoru.... Ta rána od kamene co mi spadl ze srdce musela být slyšet minimálně až do Brna. Odsekaly jsme si tedy s Katkou zmrzlý pot z čela a jely dál. Bohužel se nám Dáša v Olomouci ztratila a my jsme zůstaly uprostřed města opuštěné a ztracené. Jako správné ženy jsme si ale v nouzi poradily a díky mapě na vstupním listu jsme se dostaly na místo určení .

Protože jsem se bála znovu pokoušet štěstí a okýnko stahovat, tak myslím, že ti lidé, kteří vybírali na výstavě parkovné si mě budou dost dlouho pamatovat . Snaživě se naklonili k okénku, že mi podají bloček a já místo logického stažení skla jsem otevřela dveře až odskakovali do příkopu .

Výstavu jsem tedy našly, dorazily jsme v čas a tak jsme i přes ten třeskutý mráz byly spokojené. Ne všichni měli ale stejné štěstí jako my. Paní Cherýnové se bohužel dařilo mnohem hůř než nám a tak na výstavu vůbec nedorazila , auto odmítlo spolupracovat.

Přesunuly jsme všechny věci do Pavilonu E, který byl celkem hezky vytopený. Označení "pavilon" jsem moc nepochopila. Byla to místnost cca 15 x 30 metrů, ve které byly dva kruhy a pokladna. Tady na nás už čekaly kromě Dáši i Petry s Gasem, Samem a Morrisem, které dorazily před námi. Holkám jsme udělaly ležení u topení a tak se měly dobře alespoň ony.

Pak už jsme s příjemném rozhovoru a za stálého upravování některého z vystavujících se kerníků čekaly na začátek posuzování. Na této výstavě jsme se s Katkou opravdu nezastavily a v kruhu jsme se jen střídaly. Já jsem začínala jako první s Albertem Honey Eli, jehož jsem měla tu čest předvádět. Pak mě následovala Katka s Montym ve třídě otevřené. Aby se to nepletlo, tak ve fenách nastupovala první Katka s Bibi,. pak jsem šla já s Kameikou a náš maraton uzavírala opět Katka s Fency.

V tu dobu bylo o Národních vítězích již rozhodnuto - Gas a Kameika a tak jsem nastupovala ještě jednou o titul BOB. S námi nastoupil za mladé psy ještě Avar s Dášou. I přesto že se oba psi velmi snažili, tentokrát pan rozhodčí dal přednost dámě a BOB si odnesla Kameika .

I když jsem měla z vítězství radost, tak představa celého dne stráveného na zimním výstavišti ve mně mnoho nadšení nevyvolávala. Naštěstí jsme měly s Katkou o náplň času postaráno, protože bylo potřeba otrimovat dva kerníky, na které jsme se s radostí vrhly. Bohužel obě zvířátka naší radost nesdílela a rozhodla se protestovat po svém. Zatím co ten Katky i když hlasitě protestoval, tak alespoň držel, tak ten můj "obětní" kerník nejenže vysokým hláskem protestoval velmi velmi nahlas, ale ještě k tomu se rozhodl ukázat mi kdo je tu pánem a to svými zuby. Asi hodinu a půl jsem se snažila kerníka otrimovat a musím poděkovat všem ochotným rukám, které mi pomáhaly ho držet, protože jinak by se mi to nepodařilo a skončila bych s prokousnutýma rukama. A musím zcela neskromně pochválit Katku i sebe, myslím, že se nám oba kerníky podařilo hezky otrimovat. Těším se, že je někdy zase uvidím a budou z nich fešáci .

Mezitím hodina pokročila a my jsme se i s naší celou smečkou mohly přesunout k závěrečnému kruhu do pavilonu A. Tam jsme samozřejmě nemohly zapomenout na nezbytné občerstvení .

Nu a pak už jsme jen čekaly a čekaly. Nebyla by to Flora Olomouc, kdyby chyběla dokonalá květinová výzdoba - byla opravdu nádherná.

Po téměř probděné noci jsme byly s Katkou naprosto vyřízené a na III. skupinu FCI jsme čekaly jak na smilování Boží. Nakonec jsme se přece jen dočkaly a i když paní rozhodčí Tiché Kameika v oku neuvízla, byly jsme rády, že máme pohárek a můžeme jet domů.

Nevím jestli celosvětová krize přišla i do oblasti výstav psů, ale je pravda, že v předchozích dvou letech se za Národního vítěze dával krásný pohár (máme ho doma) a za titul BOB byl pohárek ještě hezčí. A letošní rok byla za titul Národního vítěze malinkatá medailička - menší než za CAC a za titul BOB byl velmi jednoduchý a střídmý pohárek. Inu, šetřit se musí asi všude :-))

Národní vítěz 2007 poháry za rok 2008 - BOB a Národní vítěz

Národní vítěz a BOB 2009

vím že pohár není to nejdůležitější, ale když už člověk vyhraje, tak hezký pohár potěší

Konečně jsme tedy mohly odjet a po zásluze si odpočinout. K Dáše jsme dojely v pořádku a bez nehody. Po skutečně skvostně výborné večeři nás ještě čekalo shledání s Atreyem a jeho trim . Ač nás bolely ruce po téměř celodenní úpravě a trimu dospělých kerníků, nemohly jsme nechat Atreye zarostlého a tak jsme se do něj pustily také . Tedy .... Katka se pustila a já jsem ho držela . A ... povedlo se