Putování za tituly

aneb z Brna do Maďarska   

(17.-18.10.2009)

Reportáž je zcela premiérově psaná "dvou osobně", resp. je prokládaná citacemi Ivany (modré písmo)

Protože se mi v maďarském Komárnu nepodařilo dokončit Maďarského šampiona ani s Kenie, ani s Kamei, tak jsem se domluvila s Ivanou od silek a rychle jsme nahlásily národní výstavu v maďarském Szentendre.

Bohužel podmínky získání Maďarského šampiona jsou poměrně tvrdé, resp. lze použít CAC jen z mezitřídy nebo ze třídy otevřené, tak  jsem dala větší šanci těhulce Kenie a nahlásila jí do třídy otevřené. Kenie cestování zrovna 2x nemusí a tak pokud by se jí zadařilo, už by Maďarsko jet nemusela. Kamei jsem nahlásila do šampionů, kde by případný CAC mohla použít na Maďarského Show šampiona - jak jsem doufala.

Szentendre se konalo hned po národní výstavě v Brně a tak jsme se s Ivanou domluvily, že se sejdeme v Brně a dál budeme pokračovat jedním autem.

O brněnské národní výstavě se nebudu dlouho zmiňovat. Snad jen v krátkosti. Díky dlouhodobě špatnému počasí se všechny venkovní kruhy přesunuly do vnitřních pavilonů. Z mě neznámého důvodu, ovšem nebyly otevřeny další pavilony, ale pořadatelé nacpaly všechno do jednoho jediného pavilonu "D", takže byly kruhy dole, na galerii i na balkoně. Dole a na galerii byla větší plemena a na balkoně malá. Takže byl jeden kruh vedle druhého, resp. čtyři kruhy byly spojené do čtverce a tak si můžete představit, kolik místa bylo kolem kruhů pro vystavovatele. .... Houby dlouhodobě, místy lilo nebo aspoň trvale mrholilo. Prostě děs běs pro silky.

výhled z balkonového okna (zadní trakt výstaviště)

Šlapali jsme tam jeden přes druhého, po taškách, psech, přelézali klece a přepravky .... děs a hrůza. Tohle Brno rozhodně nebylo o kultuře vystavování. A je to škoda, protože stačilo otevřít další pavilon a vše by bylo jinak. Navíc výtah na balkon nebyl označený, takže pokud se někdo nezeptal pořadatelů (kterých tam nebylo mnoho), tak tahal všechny klece a přepravky po schodech....Někteří (jako my) výtah ani nehledali, protože by se od něj stejně ke kruhu, který byl na opačném konci, nedostali.

Ve stejně podivném duchu se neslo i celé dnešní posuzování. Měli jsme paní rozhodčí Machátovou a její styl byl skutečně "obdivuhodný", neboť je to opět další rozhodčí, které stačí na celé posouzení kerna jen jedno kolečko v kruhu, aniž by ho řádně osahala !!!

Všechno probíhalo tak, že nastoupila třída o několika zvířatech, paní rozhodčí je nechala jednou, maximálně dvakrát projít v kruhu a když je stavěla na stůl, tak již rovnou zadávala pořadí a tituly, aniž by na ně sahala. Jedinou starost měla o skus. Na rovinu se přiznám, že z takového posuzování jsem byla, mírně řečeno, v šoku. A tak opět několikanásobní šampioni končili na posledních místech a výsledný titul BOB si odnesl Adar z Kerského lesa, který paní rozhodčí učaroval tím, že si odmítl na závěr stoupnout a proto zadání titulu zdůvodnila tím, že "pes je unavený a tak mu zadáme titul, aby mu to nebylo líto....." k tomu opravdu nemám co dodat víc (toto není nic proti Adarovi, ale proti postupu paní rozhodčí).

Ještě na závěr paní rozhodčí všem sdělila, že se jí líbí ti vytrimovaní kerni a proto ti více zarostlí nemají šanci ......

Po takovém posuzování nebylo nač a proč čekat dál a tak většina kernařů zmizela jako mávnutím kouzelného proutku. Já ovšem musela čekat na Ivanu, která získala dva tituly Národního vítěze a ještě i BOB a navíc měla hlášené páry a chovatelskou skupinu.

...Jo, takhle vypadají silky, když by neměly zmoknout

Přesunula jsem se tedy k silkám a v příjemném rozhovoru se známými lidmi od jiných plemen jsem počkala na závěrky. Protože jsem nemusela připravovat své psy a strachovat se, zda všechno zvládneme, tak jsem si závěrečné soutěže docela užívala. Slečna s borderkou předváděla tanec se psem, se kterým zvítězila na světové výstavě v Bratislavě. Bylo to skutečně nádherné. Fotky bohužel nemám, protože borderka byla příliš rychlá .

Pak začaly závěrečné soutěže v pořadí vcelku běžném. Ivana nastupovala do chovatelských skupin, kde se umístila na krásném druhém místě. Držela jsem jí palce na ocenění nejvyšší, ale musím uznat, že chrti byli naprosto sehraní a dokonalí - skvělá práce skvělé handlerky.

(fotka použita se svolením majitelky)

V párech už silky štěstí neměly ...(byla to premiéra naší Ginny v párech s Azzarem, ona není v párech moc zvyklá chodit),  a tak jsme nabalily moje autíčko a vyrazily směr Budapešť. Z Brna je cesta jednoduchá, stále po dálnici přes Bratislavu a šupky hupky, člověk je za chvíli v Maďarsku...no chvilka čítala pár hodin, ale budiž, pro nás vystavovatele zvyklé jezdit větší dálky... . Dál už jsme si ale jisté nebyly, a tak Ivana vyndala svojí navigaci, důvěrně zvanou Milouš ...Já si teda dost jistá byla, ale přece jen není špatné tu jistotu podpořit... . Bohužel byl Milouš téměř vybitý a já mám rozbitou auto nabíječku .... Vzhledem k tomu, že jsme z domova věděly, že musíme přes Budapešť, domluvily jsme se, že zkusíme Milouše zapnout až v Pešti, aby  nás vymotal a ukázal směr. Jak řekly, tak udělaly, bohužel, Milouš s námi naprosto odmítl komunikovat a přesto, že jsme v Pešti bloudily cca 45 minut, tak se odmítl najít a tvrdošíjně odmítal lokalizovat naší polohu. Nebýt toho, že Ivana měla důrazně nakázáno přivést Milouše v neporušeném stavu zpět domů, tak skončil na dně Dunaje . ...Doma mi bylo vysvětleno, že to bylo tím, že byl skoro vybitý, ale já vím své, je to pitomec, na kterého není spoleh, a tak jsem vzala s sebou i mapu Maďarska a Budapešti. Zapomnělas? Kdo je připraven, není ohrožen. Haha. ...

Při bloudění Peští se naštěstí jako skvělá navigátorka ukázala Ivana, která už jednou v Szentendre byla, a to s Andreou a Que. Takže historie se opakuje, místo Andrei jsem jela já a místo Que jela její dcera - Kamei . Nakonec se tedy Ivana chytla záchytných bodů, kolem kterých nás naše cesta vedla a dojely jsme skutečně až do Szentendre. ..Jaképak bloudění, jen nás cesta prskla na druhý břeh a bylo to o tom najet na další most. Přišlo mi nejjednodušší najet až na třetím, jenomže nikdo netušil, že je zavřený. Pak už to bylo snadné. Celou dobu jsem věděla, kde jsme, ale cesta přes nájezdy a jednosměrky není jednoduchá ani v Praze pro Pražáka.

Bohužel už čas postoupil a vzhledem k roční době byla již v 21 hodin tma jako v pytli a my opět marně hledaly kemp. Nakonec jsme našly i ten a pak nám teprve začala ta pravá bojovka . Fotky z tohoto večera nemám, protože skutečně byla tma jako v pytli a tak použiji fotky z druhého dne, kdy již bylo světlo. Jak marně, Ty to furt překrucuješ. Kemp byl u Dunaje a musely jsme projet skoro celé Szentendre. Jen se nám to zdálo poněkud dlouhé. Ani jsme nikam špatné neodbočily odbočily a musely jsme se vracet . Jen minule s Andreou se mi ta cesta zdála kratší...

Dovnitř oploceného objektu jsme se dostaly, byť to bylo zavřené a hlídal to kavkazák, který si nás ani nevšimnul ..... Problém ovšem byl najít někoho, kdo by tam „obsluhoval“. Nikde nikdo nebyl. Nakonec se objevil jakýsi človíček ... resp. podivné stvoření mužského rodu, které sice umělo snad všemi jazyky světa včetně francouzštiny, ale jen některá slova, jako například „shit“ a „schaize“ ........ No právě, že nám vnucoval tu francouzštinu, ovšem to je jazyk, který jako snad jediný ani jedna z nás neumí...

Snažily jsme se s ním domluvit jak se dalo, což se nám tak trošku podařilo. Ubytování nám přislíbil, prý "něma probléma".

Uvedu do situace : tma jako v ..... my uprostřed čehosi, kdesi, už jsme auto měly uvnitř, za námi zavřená brána a jakési monstrum, které neustále nadává, hledá klíče, které visí  na stěně, tvrdí, že neví, kde jsou k nim bungalovy (taky nevěděl kde jsou, vypadalo to, že si je budeme muset najít samy...)  a svítí si k tomu baterkou, která každou chvíli vynechává, takže v podstatě pouze jaksi probleskává. (Probleskávala, když s ní neustále třásl, to jo, ale jinak pohasla do tmy. Že by byla na ruční pohon?...) Do toho se ozývá z blízké vzdálenosti hluk naprosto jasně použitých mužů. Pravda, stáli okolo ohně a nebudili důvěru.

Odmítala jsem se vzdálit od Ivany a když už jsme popojížděly autem od bungalovu k bungalovu (neboť kemp byl velmi rozlehlý), tak jsem vůz s našimi trhači a ochránci pečlivě zamykala. Stvoření jsme samozřejmě nechaly chodit pěšky. Po půlhodině marného hledání toho správného bungalovu jsem už ze zoufalství napsala Milošovi, ať sežene ozbrojené komando, pokud se zítra (tj. v neděli) neozvu..... Chvílemi to totiž vypadalo, že onen člověk pouze hledá co nejodlehlejší místo, aby nás mohl praštit po hlavě, vykopat jámu a hodit nás do ní.

Děs a hrůza. Do toho vlhko, lezavě, zima .....

A chtělo se nám čůrat. Pánové tohle nepochopí, ale ženy jsou při toaletě v přírodě naprosto bezbranné a proto jsme odmítaly jít "čůrat za smrček".

Postupně jsme bungalovy nacházeli, ale byly už zazimované a připravené ke „spánku“a byla v nich zima jak v psinci.

To už už jsme začínaly přemýšlet o hotelu, což se mi moc nechtělo, protože tohle bylo super – kruhy byly přímo u bungalovů. Navíc bychom nemusely brzo ráno balit a nakládat to auta a i pejsci by mohli být do poslední chvíle v klidu a teple "domova". No v tuhle chvíli to ale na velké teplo domova nevypadalo .

Když jsme prošli asi tak sedm bungalovů a my stále protestovaly proti zimě, tak nám onen člověk, který se velmi silně podobal Hagridovi z Harryho Pottera, nabídl motel, ovšem po dalších 10ti minutách hledání klíčů usoudil, že když nemá klíče (bylo jich 5), tak tam asi někdo bude ubytovaný. HA HA HA ... to už mi docházela trpělivost a měla jsem pocit, že si z nás ono stvoření buď dělá legraci anebo je naprosto mimo smysly.  Jo, Hagrid, to je opravdu trefné, a já stále nevěděla, kohože mi to připomíná .

Místo motelu nám Hagrid nabídl ubytování v jakémsi teskobaráku, kam nás hned zavedl. Jenže tam byli ti muži, jejich hlasité zvuky jsme při příjezdu slyšely, vypadalo to tam neuvěřitelně neútulně a sprchy a toalety byly na chodbě. Sice by tam bylo tepleji než v bungalovech, ale dostaly bychom jednu místnost s dvěma palandami, a to uprostřed chodby těch neidentifikovatelných postav a představa, že mezi nimi půjdu v noci čůrat byla naprosto nepřijatelná. Oni tomu fakt říkali motel a zapomnělas napsat, že i ta jedna místnost byla tak strašně chladná, že bylo úplně jedno, jestli budeme bivakovat v chatce nebo spát tady. Bylo vcelku jedno, kde si to do rána zadýcháme.

Když jsme i toto ubytování odmítly, tak jsme "Hagridovi" začaly lézt na pořádně na nervy, protože chtěl asi spát. Zvýšil totiž frekvenci a hlasitost nadávek a tak jsme si, i přes Ivaniny protesty, vzaly bungalov. To už jsem moc neprotestovala, poslední bungalov byl nejpřívětivější a jak jsme ráno zjistily, měl i nejlepší výhled.

Ivana měla totiž naštěstí topítko a fén, kterým jsme se snažily vymrzlou chatičku vytopit, což se nám nakonec podařilo. Do rána se dokonce ohřál i bojler s teplou vodou, takže jsme si dokonce mohly dopřát příjemnou vroucí sprchu .

 

Bungalov se nakonec ukázal jako nejlepší možná volba a kdyby bylo jaro nebo léto, bylo by ubytování naprosto super. Každý bungalov měl vlastní příslušenství, oddělenou kuchyňku a dvě místnosti na spaní. Dokonce i bojler byl pro každý bungalov zvlášť, což by při velké kapacitě kempu bylo obrovskou výhodou. K bungalovu patřilo ještě kryté stání pro vůz (pod bungalovem, kam se v pohodě vešla dvě auta) a prostorná terasa s lavicí a stolem. My měly bungalov s výhledem na Dunaj, takže si dovedu představit krásná svítání u řeky. Jen to topení tam nebylo, protože netěsnícími dveřmi a okny by protopili majlant. Měly jsme si topit elektrickým vařičem.  Ale Hagridovi jsme tvrdily, že jsme spustily fén, co mám náááhodou s sebou.

V tomto ročním období jsme ovšem měly smůlu a tak jsme ráno místo sluníčka spatřily jen hustý opar nad řekou a v jehož příkrovech jsme jen stěží rozeznaly pramici s rybáři - mají můj velký obdiv, mě by v takovém počasí lákala spíš peřina, než projížďka na řece . Tenhle obrázek vidím poprvé. To máš z toho, že tak brzy vstáváš. My, co víme, že v Maďarsku jsou silky vždy poslední, klidně vstáváme až rovnou na zahájení výstavy.

Při ranním venčení jsem tak letmo obešla výstaviště, abych zjistila, jak jsou přípravy na výstavu daleko a s velkým překvapením jsem zjistila, že nejen že visely již rozpisy kruhů, brána byla otevřena a fungovala dokonce i výstavní kancelář, ale že u našeho kruhu již pomalu není místo na stan. Rychle jsem se vrátila do chatky, vzala vstupní listy, peníze a utíkala uhradit výstavní poplatky. Z katalogu jsme pak zjistily, že zatím co kerníci šli na řadu hned z kraje, tak silky jsou téměř jako poslední.

Protože tedy měla Ivana dost času na přípravu svého favorita, tak slíbila, že mně s předváděním Kenie a Kamei pomůže. Poklidily jsme pokoj , připravily jsme si věci na výstavu, já připravila holky a běhala hlídat začátek výstavy. V mezičase se Ivana věnovala přípravě Azzara, protože přece jen, jak jsem zjistila, příprava silky teriéra na výstavu je výrazně náročnější, než příprava kerna. Nepřeháněj. Není to tak hrozné, ale je má blbá povaha - já jsem perfekcionalista, každý jiný by ho vydal z přepravky a vrhnul se rovnou do kruhu.

Výstava začala, my vzaly holky, úžasný Ivanin trimovací stůl a šly čekat na posouzení. Přesto že již v tuto dobu vysvitlo sluníčko, tak byla stále velká zima. Pod holky jsme daly podložku, aby při čekání neprochladly a přikryla jsem je bundou .

Pak už šli kerníci na řadu . Jako první nastupoval do třídy mladých slovenský pejsek v maďarském majetku po Mambovi. Dostal na své první výstavě svého prvního CAJCe. Měla jsem z toho velkou radost, protože s jeho majitelkou jsem v častém emailovém kontaktu a pomáhala jsem jí Füga (Fíka) na výstavu připravit . Do mezitřídy nastoupil Morris od Petry Svobodové, se kterou jsme se tam setkaly  a ve třídě otevřené se předvedl Leon. Oba získali titul CAC. Ve fenách nastoupily do třídy mladých dvě feny. Jedna z nich Strawberry byla naše stará známá z Estzergomu, dcera Skye, polosestra Ariely a zároveň neteř Kameiky. Od té doby se výrazně změnila, byla v krásné výstavní úpravě a plným právem vyhrála. Kenie si ve třídě otevřené odnesla svého posledního potřebného CAC k získání titulu Maďarský šampion a Kamei získala stejný titul ze třídy šampionů. O titul BOB nastupovala tedy téměř všechna zúčastněná zvířata, celkem 6 kernů. Zde musím poděkovat Ivaně za krásné předvedení Kamei. Bylo to prima. Připomněla jsem si předvádění její maminky, mé srdeční záležitosti... A Kamei byla skvělá, jen jsem musela zandat dobrůtky, stejně jako kdysi u její mamky. Po několika kolečkách a postaveních byla do užšího výběru vybrána Jahůdka a Kenie. Opět jsme chodily dlouho a dlouho a po opětovném důkladném prohlížení se pan rozhodčí András Korosz nakonec rozhodl pro Jahůdku. Škoda, Kenie BOB utekl skutečně jen o vlásek. Ale i tak jsem byla nad míru spokojená , cíl byl splněn .

Čas mezi posuzováním kernů a silek jsme využily k focení našich miláčku a musím zcela neskromně říct, že se nám fotky povedly .K tomu přidávám hlas. Povedly.

Kamei Sparkling Heart´s

Fella Bohemia Enjoy (Kenie)

Azzaro Silk of Bohemia

Pak šel do "boje" Azzaro, který si plným právem odnesl titul CAC a BOB. Tím, stejně jako Kenie, i on dnes dokončil pouť za Maďarským šampionem .

Protože byla skutečně velká zima a nás čekala daleká cesta domů, tak jsme na odpolední soutěže dnes nečekaly.

Daly jsme si pravé maďarské debrecínské párky - byly výborné, sbalily jsme věci, naložily psy a vyrazily směr Praha . Jen byl trochu problém si o ně říct, byly jsme jak hluchoněmé a ukazovaly na to, co chceme. Haha.

V Budapešti jsme našly cestu bez jakýchkoliv problémů (pamatovala jsem si i zkratku, kterou jsme jely kdysi s Andreou)  a dokonce byl čas i na focení. No co máte dělat na místě spolujezdce, když má řidič takové neskromné požadavky? Aspoň, žes mi sem tam přibrzdila.  

budova maďarského parlamentu

součást zahrady u Paláce umění

Cesta k domovu pak už probíhala v pohodě, najely jsme na dálnici, která nás k večeru dovedla až do matičky Prahy

 

 

Nezvyklé proměny (ne)jedné silky

takhle upravený silky teriér může směle i do lesa, či na běh agility	silka jako strašidlo
strašlivý pes Baskervillský	milujte mě, češte mě, jsem celý váš
dokonalý mop, jen zapíchnout tyčku	babičku mám v sobě, koho mám sežrat teď ?
a krasavec na závěr