World Dog Show

daleká cesta do Dánska

(25.-27.6.2010)

 

 

Jak to všechno začalo? Proč jsme jeli tak daleko?

Inu, za všechno může normální ženská zvědavost .

Když byla v loňském roce světová výstava na Slovensku v Bratislavě, těšila jsem se, že konečně uvidím krásná zvířata světových chovatelských stanic a že "boj" o první čtyři místa bude velmi velmi náročný a zajímavý .

Bohužel, mé očekávání nedošlo naplnění . I když 99 přihlášených zvířat na loňskou světovou výstavu je sice hezké číslo, ale není to ani polovina přihlášených kerníků z předloňské světovky ve Stockholmu (211 přihlášených kernů) a o chlup víc než polovina z letošních přihlášených 190 zvířat.

Krásná zvířata sice přijela, ale (možná jsem náročná a nespokojená) většina světových chovatelských stanic mi tady chyběla . A ač jsem se svými holkami dopadla hezky, tak zadání jen dvou známek VELMI DOBRÁ mě skutečně zklamalo. Světová výstava by neměla být o "rozdání výborných" a zadání titulů, ale o pečlivé selekci TOP zvířat od těch ostatních, samozřejmě také krásných .

Nemyslím si, že se na mě bude někdo zlobit, když napíšu, že skutečně nejsem přesvědčená o tom, že čeští a slovenští kerni (obecně, nemyslím tím nikoho konkrétního) jsou na stejné úrovni, jako odchovy Sensei´s, Trumpington´s nebo Rottriver´s ....  a přesto všichni dostali stejnou výbornou ...

Nu dobrá, když už Bratislava nenaplnila má očekávání, tak jsme se s Katkou domluvily, že ... když nejde k hoře Mohamed, půjde tedy hora k Mohamedovi ... a že když nepřijala krásná zvířata do Bratislavy, pojedeme se na ně podívat přímo ke zdroji, na světovku do Dánska .

Po Bratislavě jsem váhala, koho do Dánska vezmu. Protože stojím nohama na zemi , tak mi bylo jasné, že s Kenie nebo Kamei "díru do světa" neudělám . Kenie je po dvou porodech a tak jako "zasloužilá" matka taky už vypadá . A Kamei by měla zarůstání jen tak tak, protože byla také v požehnaném stavu. Váhání udělal konec až dovoz Sylvi, fenky od Satu, které jsem mimo jiné slíbila, že se na světovce v Dánsku sejdeme a Sylvi jí ukážu .

Takže ... slovo dalo slovo, s Katkou jsme se definitivně rozhodly a tak zbývalo "jen" vyplnit přihlášky, zaplatit hříšné peníze za výstavní poplatky (protože se v Dánsku konaly ještě dvě další výstavy pro kerníky) a doufat, že Sylvi přezubí jak má a že doroste do něčeho, co se dá na světovce předvést .

Veškeré načasování trimu se podřídilo termínu světovky, zajišťovali jsme si nové krásné oblečení , nechávali opravovat auta (pro jistotu obě, kdyby náhodou ), Miloš plánoval cestu .... no a v tom všem shonu jsme všichni tak nějak zapomněli, že taky musíme někde bydlet .

A když jsme si na ubytování vzpomněli, tak už bylo pozdě a všechny dostupné hotely, ubytovny, penziony, apartmány a priváty byly beznadějně zamluvené .

Ještě že kerní rodina je celosvětová a solidární . Stačilo si poplakat na tom správném rameni ve správnou chvíli a vzápětí se nám ozvali internetoví přátelé z Facebooku s nabídkou spolunoclehu . Na váhání a rozmýšlení nebyl čas, takže jsme se vším souhlasili a těšili se na viděnou v Dánsku .

Čas odjezdu se nebezpečně blížil, auta byla po všech možných kontrolách, prohlídkách a přezutích, my měli téměř všechny věci nachystané, zbývalo jen domluvit se, co vezeme pro naše kerní kamarády na památku. Původní plány byly jiné, ale když jsme nechali naše milované kerníky vyfotit profi fotografem a zjistili jsme, že ne všechny fotky jsou povedené , přišel ke slovu plán "B".

Zde musím veřejně a nahlas pochválit Cherýnovic holky Evu a Sylvu, které nám neuvěřitelným způsobem pomohly a upekly nám během několika málo dnů víc než 100 perníkových kerníků !!! A to prosím musely nechat vyrobit formičku, která se několikrát musela předělávat, protože nejdřív z toho byl jezevčík, pak foxteriér a do třetice všeho dobrého to byl konečně kerníček .

 

Z několika málo povedených fotek jsme vybrali ty nejlepší, nechali vyrobit vizitky, které pak Katka s Milošem a Jarkou balili ke kerníkovým perníčkům . I jim patří můj dík, protože já trávila dny a noci nad papíry a dokončovala daňová přiznání.

uffff

Nastal den "D".

Já neměla hotovou práci, tak práce putovala se mnou. Autům se nic nestalo, takže jsem mohla zajistit  hlídání na mého milovaného synka Viktora a zbytku smečky, a hupky šupky do hajanova, protože se brzy po půlnoci vstávalo. Ono to šupky hupky do peřin nebylo u nás tak horké, právě kvůli končícím daním. Musela jsem pracovat téměř do půlnoci, takže řízení zbylo na Miloše .

Ale abych nepředbíhala, vstala jsem s Klárkou (která jela s námi) v 1,30 po půlnoci, doložila již naložené auto a vyjely jsme směrem do Počernic. Tam už na nás čekala Katka s Milošem a neuvěřitelnou kupou tašek, batůžků, igelitek a k mé vzteklosti , pytlem naprosto nezbytných bot, sandálků, papuček a polobotek ... (které nám neustále padaly z kufru, nikam se nevešly a ... nakonec je nikdo stejně nenosil ).

Trošku mi zatrnulo, protože jsem včas avizovala, že i když kufr auta je bezedný, tak je potřeba minimalizovat všechna zavazadla a věci vůbec. Vezli jsme s sebou totiž Katčinu velkou klec, trimovací stůl, stan !!!, neboť dvě výstavy měly být venku, perníčky v krabičkách, aby se nám nepolámaly, spoustu jídla a pití, protože to je v Dánsku příliš drahé, no a pak samozřejmě foťáky a kamery, přepravky s Bíbou a Sylvi ....

Když si představíte Picasso, všechny tyhle věci, tři poměrně do šířky velmi prostorově řešené dospělé a jedno dospívající vyžle, tak není až tak úplně jasné, kam by se vlastně měly vejít tašky s oblečením .

Ale opět se neuvěřitelné stalo skutečností a všechno všecičko se do auta vešlo . Věci jsme ale měli všude, vlastně mě tak napadá, že kromě Miloše, který řídil, jsme měly my, ženy, tašky a pití pod i mezi nohama .

Takže jsme rychle zavřeli kufr, aby si to autíčko náhodou nerozmyslelo a tašky nevypadaly , nastavili navigaci a vyrazili směr Lipsko. Jak jsem psala, já byla po cca dvou hodinách spánku příliš unavená, takže se volantu chopil Miloš, který nás bezpečně dovezl až na místo určení. Díky moc .

Cestou jsme samozřejmě stavěli, doplňovali tekutiny, snažili se o "momentky" a protahovali nožičky nám i kerním holkám . Nebudu předstírat, že cesta trvající 12 hodin je příjemný zážitek ... je to náročné, ale naše touha vidět krásné kerny, kamarády a přátele byla velká a tak jsme to všechno bez jediného slova odporu vydrželi .

O tom, co všechno jsme viděli píše krásně ve své reportáži Miloš. Já bych se mohla přidat, ale jen bych opisovala jeho slova, protože jsem cestu částečně prospala a tak znám některá místa jen z fotek .

Když jsme tedy dorazili do Dánska nadchlo mě úplně stejně jako Finsko - pohoda, klid, všude zeleň, dálnice v souladu s přírodou, jezera ... miluji sever naší planety .

 

Našli naše ubytování, tak jsme se hned na recepci setkali s mými známými z Finska . Nastalo velmi vřelé vítání, objímání a líbání . U lidí ze severu se mi líbí jejich vřelost. Na rozdíl od drsné a chladné přírody je povaha lidí většinou velmi velmi vřelá a vstřícná . Je to neuvěřitelné, ale já si u nich připadám jako VIP osoba, na kterou čekali, které se nemohli dočkat a bez které si výstavu ani nedokázali představit .

Takže jsme si vyzvedli klíče od našeho domečku, dostali plánek areálu a jeli jsme se ubytovat. Naše dobrá víla, Ghita, která nám ubytování zajistila a bydlela s námi , již byla na místě, na rozdíl od nás plná elánu a energie a po, opět velmi vřelém, uvítání nás lákala na procházku . Ono se jí to říkalo, když měla za sebou jen tři hodiny cesty, na rozdíl od našich dvanácti . Nicméně, po vybalení autíčka jsme se nechali zlákat, a vyrazili na krátkou obhlídku okolí.

Ubytovací areál to byl skutečně úžasný. Neuvěřitelně rozlehlý a i když byly domečky v podstatě jeden vedle druhého, tak díky jejich rozložení všem obyvatelům skýtal dostatečné soukromí. Moc se mi tam líbilo. Ubytovací možnosti byly rozmanité, určitě vyhovovaly jak velmi náročným klientům, tak klientům méně náročným, hledícím spíše na cenovou relaci. Jak jsme pak zjistili, tak zde byly nepřeberné možnosti sportovního využití - golf, krytý bazén, umělá sjezdovka, koně, pro děti velké hřiště, venkovní šachy, minigolf, lanové centrum .... prostě ... PARÁDA .

I ubytování popisuje velmi podrobně Miloš, tak se jen lehce zmíním o tom, že náš domeček byl schopen ubytovat 8 lidí a tuto kapacitu jsme plně využili. V přízemí spala se svou kamarádkou Ghita, v patře Miloš s Katkou a já s Klárkou. Naše ložnice měly propojený balkon, který naše holky využívaly jako "zkratku k sousedům" , takže Bíba spala u nás pod postelí a Sylvi u Katky .

V patře byla ještě jedna ložnice, ve které bydlela další známá Ghity a to Masa se svým manželem a krásnými černočernými skotskými teriéry. Masa ocenila, že jsme jí nechali ložnici naproti koupelně, protože každý den vstávala před 5tou hodinou ranní a oba své miláčky (teriéry, ne manžela ) koupala, fénovala a šlechtila .

O koupelně se ale zmínit musím ... takovou bych taky jednou chtěla mít, ale bohužel ve svém malém novém domečku mít nebudu . Byla tam velká krásná vana s perličkou, prostorné umyvadlo, krásný velký vyzděný sprchový kout, do kterého jsem neměla vůbec žádný problém se vejít a .... SAUNA !!! Jak jsem psala už v reportáži z Finska ... tady prostě v každém domečku je sauna ... bohužel jsme jí nevyužili, protože jsme nepřišli na to, jak se zapíná .... zní to možná vtipně, ale ani Ghita nám v tomhle nedokázala pomoct ...Takže ... nesaunovali jsme se .

Těch zážitků je tolik a tolik bych vám o tom chtěla říct, že jsem ještě nepopsala ani 24 hodin naší cesty a už jsem na snad milionté stránce .

Po návratu z procházky a zabezpečení našich čtyřnohých miláčků nás Ghita odvedla do restaurace, kde jsme měli báječnou možnost ochutnat všechny možné druhy pizzy ... byly skutečně úúúžasné .... snad ani v Itálii jsem nejedla tak dobrou pizzu, dva druhy salátu .... ještě teď se mi sbíhají sliny .... a to všechno bylo v ceně ubytování, takže pro nás ZADARMO !!! jen první pití jsme si museli zaplatit, ale dotáčeli jsme si již sami dle libosti ....

Co je neuvěřitelné a co na severu obdivuji, je jejich odpovědnost a respekt. I když v této restauraci klíče od domečků nikdo nekontroloval, tak se nenašel nikdo, kdo by sem šel a nebyl v areálu ubytovaný, případně ten, kdo sem šel již několikátý večer, si pizzu poctivě kupoval .... (pizza zdarma byla jen první večer po ubytování, pak už se musela platit). Dovedu si naprosto živě představit, co by se stalo, kdyby takováhle restaurace a nabídka byla v Čechách ... bylo mi až za nás stydno. Ani v Dánsku, ani ve Finsku nikdo nic nekontroloval, neprohlížel, všichni respektovali co bylo psáno a nikdo s tím neměl problém.

Na této úžasné večeři jsme se setkali téměř se všemi kernaři z areálu - potkali jsme Satu s Mikou , mé přátele z Finska a další ze Švýcarska, Německa, Švédska a dokonce z USA .... panovala báječná atmosféra a díky angličtině jsme se domluvili úplně se všemi .

Protože se výstava konala koncem června, tak i zde panovali bílé letní noci, kdy se stmívá velmi velmi pozdě, a tak jsme si ani nevšimli, že se při úžasné atmosféře nachýlil čas a bylo potřeba připravit se na světové klání . Rozloučili jsme se, popřáli si dobrou noc a rozešli se do svých domečků .

Výstavy začínaly světovkou v pátek, v sobotu byla na programu kerní a v neděli teriérská speciálka, obě pořádané Dánským klubem teriérů.

Světovka začínala v 10, ale byla vzdálená cca 70 km, takže jsme vstávali brzo, vzali všechno potřebné a před 7mou ranní jsme vyráželi směr Herning. Báli jsme se, jak budeme hledat parkování, zda se na parkoviště  vůbec vejdeme, jak daleko všechno poneseme ... po zážitku v Dánsku začínám mít pocit, že by nebylo od věci, kdyby se naši pořadatelé výstav jeli podívat za hranice České republiky.

Již se vstupním listem jsme obdrželi instrukce, na kterou parkovací plochu máme najet, abychom byli co nejblíže hale, ve které máme kruh. Navigace na parkovací plochy byly naprosto bezchybné, všude kolem výstavního areálu byly obrovské navigační cedule, na kterých byly čísla kruhů a směrovky k parkovacím plochám ... úžasné.

Parkovací poplatek jsme neplatili, protože ten již byl zahrnut v ceně výstavního poplatku ... jak jednoduché, geniální a přitom velmi prosté. Tím totiž odpadly fronty na parkoviště, nebylo potřeba nikoho, kdo by něco kontroloval, vybíral, rozměňoval a vracel peníze a ve finále pořadatelé vybrali víc, protože třeba u nás v jednom autě přijeli dva psi, za které byl uhrazen poplatek za prvního psa, ale auto bylo jen jedno a takových případů tam samozřejmě bylo víc.....

občas přemýšlím, proč se v Čechách nepoužívá zdravý selský rozum a proč se nedělají věci jednoduše  .... je to škoda (jestli to nebude tím, že u nás sedláci již vymřeli, kdežto v Dánsku má pole snad každý. Ne nadarmo se říká "chceš-li od kozy do dížky, musíš jí dát do držky .... bohužel, u nás by každý jen dojil, ale krmit nechce nikdo ....)

Takže jsme v klidu zaparkovali kde jsme chtěli ... (doufám že to čtou třeba pořadatelé brněnských výstav !!! ), v klidu vyložili vše potřebné a šli najít svojí halu. Navigace byly všude, očkovací průkazy nikdo nekontroloval ... opět nepochopitelné, ale .... tady by si NIKDO nedovolil jít na výstavu s neoočkovaným psem. Neuvěřitelné a naprosto mimo naše chápání ....

Kruh jsme tedy našli úplně v pohodě, místo nám držela Ghita, která dorazila již před námi. V klidu jsme se rozložili a přivítali se všemi našimi staro-novými přáteli .  Můj obdiv si zasloužili pořadatelé i tím, že kruhy byly velké, prostorné, koberec natažený po celé ploše ... a koberec byl čistý a hladký !!! na prohlídku psů byl připraven trimovací stůl, který stál pevně a nekýval se !!! Pro úpravu psů byly vyhrazeny "trimovací plochy", kde byly oddělené koje se stolem a  přívodem elektřiny - volně k použití !!! On se přívod elektřiny zdá možná pro kerny zbytečný, ale pro plemena, která  je potřeba před vstupem do kruhu ještě doupravit fénováním, žehlením, sušením nebo střiháním to bylo dokonalé. Rozhodně ... opět ... u nás jsem nikdy nic podobného neviděla a na světovce v Blavě také ne . Občas si říkám, za co ty výstavní poplatky vlastně platíme ....

Ale to už jsem zase odbočila

Když jsme se tedy rozložili a přivítali, otevřeli jsme katalog a pročítali naší "konkurenci". HA HA HA .... ona ta konkurence byla skutečně konkurencí jen v uvozovkách, protože naše holky rozhodně nemohly ohrozit soupeřky z těch nejprestižnějších chovatelských stanic . Nám ale nešlo o vítězství, nám šlo o účast, o to, vidět výstavu na vlastní oči, prohlédnout si všechna ta krásná zvířata .... A skutečně, bylo se na co dívat. Už když nastupovala štěňata, tak jsem si tak v duchu říkala  ".... kéž by takhle vypadali naši dospělí psi ....." skutečně ... jiný kraj, jiný mrav a jiný kern ... téměř všichni byli .... úžasní a dokonalí ... perfektně připravení, otrimovaní, upravení .... žádné štěně se nevzpínalo na vodítku, naopak, chodili jak panenky a předváděli se téměř sami. Skutečně bylo se na co dívat a byla radost se dívat .

Po štěňátkách nastoupila třída šampionek, kde jsme jen vzdychali úžasem .... jedna krásnější než druhá a ani jedna nebyla podobná těm našim "šampionkám"....  I když se to samozřejmě dalo čekat, tak mi to bylo celkem líto, tak jsem si tak v duchu přebírala a vzpomínala, se kterou z českých šampionek bych se nestyděla vejít k této nádherné skupině.

Na žádnou jsem si nevzpomněla . Navíc severský typ kernů je naprosto jiný, než typ kernů u nás.

 

Pořadí v šampionkách bylo zadáno a nastupovaly mladé feny a s nimi i ... Sylvík . Na této výstavě bylo Sylvi necelých 10 měsíců, takže je to stále štěně ve vývoji, s ne zcela ideálně zarostlou srstí. Ale  ... nevadí, i tak jsme se osmělily a vešly do kruhu. Bylo nás tam 24 mladých fen. Tady posuzování již přiostřilo a na rozdíl od třídy šampionek, kde pan rozhodčí zadal výbornou všem, tak zde začala selekce již při individuálním posuzování. Ze všech 24 fen získala výbornou necelá polovina, 11 fen. Sylvi bohužel mezi nimi nebyla, ale s tím se dalo počítat. Na světové výstavě se výborné nemají rozdávat, ale ... jak se říká, má se oddělovat zrno od plev a tak výbornou získávali jen ti nejlepší z nejlepších. Takže .. já byla spokojená, Sylvi se předváděla krásně, pan rozhodčí jí nic nevytýkal, jen samozřejmě ve svém věku nemohla být dorostlá stejně jako feny o 8 měsíců starší . A tak máme stejnou velmi dobrou, jako mají například feny z takových CHS jako jsou Nordcairn´s, Zalazar, McAlister, Rocco´s Collar nebo Trumpington´s.

Úplně stejně dopadla Katka s Bíbou v mezitřídě. I ony mají super hodnocení, ale na severskou TOP špičku to samozřejmě nestačí.

Se zájmem jsme se dívali dál, na další a závěrečná klání úžasných jedinců a přáli všem jejich radost z vítězství či umístění. Nám stačil pocit, že jsme se zúčastnili, protože na rozdíl od mnohých, kteří na loňskou Blavu nepřijeli, my odvahu měli a do jejich země dorazili . Asi je zbytečné psát, že z českých a slovenských majitelů kerníků jsme byli jediní, kdo tuto odvahu sebral a dorazil ..... Chápu, že u většiny lidí v tom hrají roli i peníze a nebudu zastírat, že celá ta legrace nebyla zadarmo, ale ruku na srdce, kdo z vás, by sem jel, i kdyby v tom nehrály roli peníze??

Se systémem zadávání titulů v severských zemích (a nejen zde) jsme pochopili, proč nejsou třídy šampionů tak "našlapané" jako se to stává u nás. Zde se zadává na celé výstavě v jednom plemeni jen jeden CAC pro feny a jeden CAC pro psy. Jeho zadávání je ještě přísnější než zadávání titulu CACIB. O boj o jeden jediný CAC nastupují první čtyři výborní jedinci ze třídy mladých, mezitřídy, otevřené, šampionů a veteránů. V ideálním případě tedy nastoupí do tohoto kruhu 20 zvířat !!!!! Neuvěřitelné, že ?

Ono se pak jinak považuje dokončení šampionátu, protože další podmínkou pro splnění šampiona dané země jsou tři čekatelství CAC, s tím, že to poslední může být získáno až po druhém roce života psa, u některých zemí dokonce až po dosažení 27mi měsíců !!!

Když si uvědomíte, že u nás může zvíře udělat šampiona na jeden zátah - získá-li třeba třikrát CAC na podzim jednoho roku a čtvrtý poslední (od příštího roku i pátý) CAC hned v lednu nebo únoru, tak to má na "jeden trim" a veškeré další podmínky jsou splněny .... Zde musí zvíře i po nějakém čase znovu dokázat své kvality. On pes vypadá jinak v 10ti měsících, jinak v 18ti a jinak po dvou letech.

Skutečně si ještě myslíte, že naše šampionáty se dají srovnávat s těmi jejich ???  Já ne ... a hluboce smekám před všemi zvířaty, která jsou šampiony zemí s tak přísnými podmínkami jako je Finsko, Dánsko nebo třeba Itálie.

Takže mi opět připadá snaha ČMKU o zpřísnění podmínek pro získání titulu Český šampion tak trošku scestná ... místo čtyř zavedeme pět čekatelství .... a co se změní? Tak si holt majitel zaplatí o jednu další výstavu navíc .... počet zvířat, která na titul dosáhnou neklesne o moc. CAC se zadává v každé třídě a u málopočetných plemen nebo dobře  zvolených výstav není získání titulu složité.

Pokud se chceme přiblížit Evropě, tak proč se nedíváme, jak se to dělá jinde? A teď nemám na mysli země na východ od nás ....  myslím tím země, kde skutečně chov je na úrovni, tituly mají jen ti nejlepší z nejlepších a PAK je teprve možné řídit výběr chovných jedinců i podle titulů.
Abych nechodila daleko, tak jako příklad klidně sáhnu k sobě domů.... Kamei i Kenie jsou kernice s velikým množstvím dokončených šampionátů. Otcové mých odchovů tolik šampionátů nemají a nikdy mít nebudou. A tak položím další otázku ... Opravdu si myslíte, že moje feny jsou TAK VÝRAZNĚ KVALITNĚJŠÍ než psi, kterými je kryju ???

Chardas Code Red - otec mých "Béček"

(v současné době 10 dokončených šampionátů včetně Dánska, Finska, Norska, Švédska)

 

Nuže dobrá, to byla jen taková perlička k zamyšlení, možná spíš směrem k výstavní sekci ČMKU .

Na vysvětlenou, nechci říct, že si nevážím titulů, které mé feny mají, nebo které některý pes získá, nicméně, zcela určitě je rozdíl mezi šampionátem Srbska (který mám také, takže vím o čem to je) a šampionátem Rakouska, získaným od rakouských a německých rozhodčích. Je rozdíl mezi CACIBem z Rumunska nebo Srbska a CACIBem z Německa.... Pokud tedy mohu apelovat na chovatele a budoucí majitele, tak hledejte, pátrejte a zkoumejte, odkud chovní psi, nebo feny, jejichž štěňátko si chcete koupit, tituly mají a KDO jim je zadal ....

Protože .... není titul jako titul .....

 

Když skončilo posuzování a plynula volná zábava kolem kruhů, šli jsme si projít stánky, kterým byla vyhrazena celá obrovská hala, samozřejmě jsme museli holkám něco koupit, utratit peníze za věci i pro nás na památku .

Po náročném dni a plni spousty nových zážitků a zkušeností jsme se rozhodli nečekat na odpolední soutěže, čehož dnes možná trošku lituji, a vyrazili jsme směrem k našemu domečku. Tam jsme se postarali o holky a šli využít volného vstupu do místního bazénu .... byl úžasný, bylo to příjemné a slastné. Kdyby tam tolik necákala voda, tak bych tam snad i usnula . V ležérním nic nedělání a převalování se ve vodě, což se v našem případě (až na Klárku) rovnalo "tanci modrých andělů"  (pro neznalé této krásné knížky - pro přesný význam si zadejte tento název do vyhledávače ), jsme strávili krásnou hodinu a půl.

Pak nás hlad donutil vytáhnout svá znavená těla z vody, postarat se o večeři z našich bohatých zásob - díky Katko. K tomu jsme si s chutí otevřeli lahvinku vína na oslavu dnešního dne . Tedy, abych byla upřímná, to víno jsem měla jen já s Katkou, Miloš se držel svého pravého českého píva a Klárka cucala kolu .

S postupem času se do areálu vraceli všichni zde ubytovaní kernaři a protože jsme měli několik pozvání na večer, vyšli jsme si posedět a popovídat s ostatními . Byl to příjemný večer zakončený návštěvou u Satu ve velmi pozdních nočních hodinách .

Zatím co ostatní si vychutnávali zasloužený a vytoužený odpočinek, mě čekala ještě práce nad mými "milovanými" doklady . Ale ... stihla jsem to .

Druhý den jsme vstávali opět v 6 hodin ráno a to i přes to, že kerní speciálka byla v nedalekém Bordingu (cca 35 km), ale zase začínala dřív než světovka. Na místo jsme dorazili včas, rozložili si stan u kruhu, protože výstava byla opravdu venku, a čekali na posuzování.

Dnes byli kerníci rozděleni do tří kruhů a já s Katkou jsme nastupovaly každá do jiného, takže i když se naše dnešní výsledky liší, těžko říct, zda by byly stejné, kdybychom nastoupily obě ke stejnému rozhodčímu ... nevím, nedokážu to posoudit.

Bíba dnes dostala opět VD, ale posudek téměř bez závad, u pana rozhodčího Jens Martin Hensen z Dánska, a Sylvi získala výbornou bez pořadí u paní rozhodčí Lydie Hutchinson z USA. Vzhledem k tomu, že mě Satu před paní rozhodčí varovala, že je to skutečně kerní rozhodčí a že ví kam jak a proč na psa sáhnout, tak si myslím, že Sylvi celkem zabodovala . Doufám . Satu měla radost a to bylo důležité .

Tentokrát jsme po skončení posuzování v jednotlivých třídách neodjeli, protože Klárka byla hlášená se Sylvi do juniorhandlingu. Pravidla jejich JH jsem moc nepochopila, možná to bylo spíše dítě a pes, protože nastoupila i cca 3letá holčička s kernem, kterého jí v podstatě odvodila maminka. Tak nevím, jak to v Dánsku vedou . Klárka se snažila a umístila na krásném druhém místě . Bohužel, pohárek byl jen za první místo, za ostatní nebyly ani kokardy, ani pozornosti, což samozřejmě Klárku trošku mrzelo.

Pak už opravdu nebylo na co čekat a protože téměř celý den do nás pražilo neúprosné sluníčko, sbalili jsme stan a jeli domů. Těšili jsme se na koupání, kterého jsme si včera užili dosyta. Bohužel ... nebo spíš bohudík, nevím, co zde použít, jsme měli dnešní večer pozvání na kerní raut . Hostina se konala přímo v areálu, kde jsme byli ubytovaní. Bylo to krásné, zas jiné než byl Šampion šampionů v Nitře. Jídlo jsme si "mixovali" sami dle libosti a sytosti .

Proslov měla i paní rozhodčí Lydie Hutchinson, která zhodnotila kvalitu předvedených kerníků a nabídla všem individuální konzultace o jednotlivých zvířatech. Bylo to zajímavé a pro místní chovatele zcela určitě přínosné. Škoda že u nás se po speciálkách nekoná něco podobného. Konzultace s rozhodčími ... tedy s kvalitními rozhodčími pro dané plemeno, je vždy poučná a může vést jen ke zkvalitnění chovu a nebo stačí i k názoru z druhé strany.

Velkým překvapením večera byla písnička, jejíž text dostal každý návštěvník rautu a jíž jsme všichni hromadně zpívali ... nejdřív mi to přišlo .. zvláštní, ale pokud si jí přeložíte, případně zazpíváte, zjistíte, jak krásná ona písnička je a jakou práci asi muselo dát Nanny Hensen jí složit :

melodie : My bonnie is over the ocean

What have people present in common?

We all own a nice little cairn.

That´s why we are gathered together

for dinner tonight here in Gjern.

Welcome, welcome, oh welcome to Denmark from everywhere

Welcome, welcome - we hope you enjoy being here.

You come here from Sweden and Holland

from Finland and Germany too,

and people from over the ocean.

The day for the show has come true

Welcome, welcome, oh welcome to Denmark from everywhere

Welcome, welcome - we hope you enjoy being here.

An EXCELLENT show we have worked for.

We hope that the weather is GOOD,

SUFFICIENT and friendly surroundings,

and also some VERY GOOD food !!!

Welcome, welcome, oh welcome to Denmark from everywhere

Welcome, welcome - we hope you enjoy being here.

We all think that we have a winner :

"She walks like a dream. What a tail !

Harsh coat and some wonderful dark eyes,

correct angulation and bite !! "

Some get happy, some get surprised, but remember this :

you will bring back

"the best little pal in the world"

 

Moc se mi to líbilo, ta pospolitost, když všichni bez rozdílu národnosti zpívali společnou kerní hymnu . Krásný pocit pospolitosti a sounáležitosti .

Pak už opět bylo pozdě a protože Klárka začínala být velmi unavená, nemohli jsme počkat ani na moučník a museli jsme znovu na kutě .

Třetí a poslední den jsme opět vstávali brzo a nejen z toho důvodu, že nás čekala nejvzdálenější výstava tohoto dánského maratonu,ale i proto, že jsme museli sbalit a vyklidit náš domeček . Jak rádi bychom tam zůstali déle .....

Takže jsme sbalili, opět naložili autíčko k prasknutí a vyrazili bojovat do třetice všeho dobrého i zlého. Výstava byla naštěstí směrem k domovu, takže pak už nás od Prahy dělilo POUHÝCH cca 900 km .

Třetí výstavní den začal zajímavě ... výstaviště jsme našli, kruh také (opět venku) a jali se rozkládat naše nezbytné věci. Když jsem s Milošem rozkládala stan, špatně jsem držela napružené lamely a dostala jsem přes tvář ... ještě teď tu ránu cítím. Všem jsem byla pro smích, ale protože mě včera pokadil pták a číslo dnešního kruhu bylo 13 (mé šťastné číslo), tak jsem čekala spíš úspěch než totální  propad .

Dnes jsme s Katkou byly v jednom kruhu. Pořadí je v Dánsku všude otočené, takže jako první opět nastupovaly šampionky. Posuzování bylo precizní a dlouhé, sluníčko brzo vystoupalo nahoru a nemilosrdně do nás všech opět pražilo. A zde jsme viděli něco, co jsem opět ještě neviděla. Přišli pořadatelé, přerušilo se posuzování, do každého kruhu se postavil prostorný stan, do kterého se schovala zapisovatelka, vedoucí kruhu, rozhodčí ... A STŮL PRO PSY !!! Takže psi při posuzování na stole nebyli na sluníčku, ale krytí ve stanu. Jak prosté, že ? Když je to výstava psů, tak proč jí neudělat I PRO PSY .....

Bylo mi smutno, když jsem tři dny viděla, jak se všichni starají o psí pohodlí, že tomu v Čechách tak často není.

Paní rozhodčí byla stejně důkladná, jako rozhodčí v předchozích dnech, nikomu nic neodpustila, ale na rozdíl od rozhodčích u nás, brala v potaz vliv počasí (šílené vedro, zvláště pro místní nezvyklé) a skutečnost, že se jedná již o třetí výstavu v řadě a tak že zvířata mohou být již unavena. Rozhodně to bylo milé a pozorné.

Díky ptáčkovi, který mě v sobotu pokadil, zrovna když jsem se chystala obejmout se s novou známou (u čehož Katka málem zemřela smíchy), a díky facce, kterou mi ubalil stan , jsme se Sylvi skutečně zabojovaly a i když už byla skutečně unavená a předvedení nebylo takové, jaké bych si představovala, tak jsme skončili s výbornou na krásném čtvrtém místě ve třídě !!! Měla jsem moc velkou radost a Satu snad ještě větší .

I Bíbě se dařilo, konec dobrý, všechno dobré, získala krásnou výbornou. Bohužel měla třídu obsazenější než my se Sylvi a tak to bylo bez pořadí.

Po umístění Sylvi jsme museli čekat na posouzení všech fen, protože jak jsem psala, všechny umístěné feny šly znovu bojovat o jediný titul CAC. Tam už samozřejmě Sylvi, jakožto čtvrtá fena v pořadí ve třídě, neměla šanci, ale zúčastnit se je čest a tak jsem toho využila .

Po celkovém skončení  posuzování se všichni začali balit, protože byla neděle a všichni chtěli dojet domů včas. I my jsme sbalili všechno co jsme měli a šli jsme se schovat do výstavní haly (kde se vystavovala malá plemena teriérů jako třeba silky) a čekat na Klárčin juniorhandling.

Podle katalogu jsme zjistili, že se JH zúčastní i další česká handlerka Kačka Navrátilíková, která patří k našim JH špičkám a kterou dobře známe. Potkali jsme jí, jak jinak, u Ivany se silkama . Klárka s Kačkou se znají, tak si zkoušely figury, otočky a synchronní chůzi . My jsme si povídali s Ivanou a jejím manželem a užívali si stínu a chládku haly.

Handling zde neměl předkola a tak do závěrečných soutěží nastoupily všechny přihlášené děti. Kačka i Klárka se snažily jak mohly a zcela zaslouženě si Kačka odnesla první místo ... profi junior handler se holt pozná a Klárka skončila na krásném třetím místě. Na druhém místě byla holčička z Dánska. Dnes se dávaly i kokardy, tak máme krásnou žlutou kokardu na památku .

Pak už opravdu nebylo na co čekat a protože jsme se rozhodli vyjet na cestu do Prahy rovnou, pokud možno bez noclehu cestou, vyrazili jsme směr Hamburk .

Sluníčko pálilo a proto jsme museli častěji stavět, abychom holkám dali pít. Na jedné z takových zastávek jsme si dali večeři na posilněnou. Na další, již noční zastávce se zase chtěl občerstvit Miloš 10% pivem (ne stupňovým, ale procentním !!! ), což jsme mu zatrhli, pivo patří až na doma .

Miloš nás statečně dovezl až do Drážďan, díky moc, dál do Prahy jsem to dotáhla já.

Bylo to náročné, ale krásné a krátké .... moc ráda bych ten čas vrátila a nebo alespoň prodloužila .

Již teď se mi po všech nových známých stýská a mohu jen doufat a přát si, že je třeba někdy znovu uvidím .