Daleký Přerov

(01.08.2015)

 

Kdybych někomu říkala, že do Přerova je to z Prahy 600 km, nevěřil by mi. A tak jsem se rozhodla, že o tom raději napíšu a vysvětlím to .

Na klubovku KCHMPP do Přerova jsem nahlásila Esme a Isinku a domluvila jsem se s Irenou, která brala Terku a Atyho, že pojedeme z Prahy spolu. Protože jsme se obávaly přejezdu D1, rozhodly jsme se vyjet již v pátek dopoledne, abychom ujely všem odpoledním kolonám. Tedy ... takový byl plán . Ubytování jsme měly v Kroměříži, takže jsme si dohodly odjezd na pátek na 10tou hodinu.

Irena přijela o chvilku dřív, takže jsme věci přeložily do mého auta a vyrazily jsme.
Cesta byla v pohodě, kilometry ubíhaly v příjemném rozhovoru a my se radovaly, jak šikovně jsme to vymyslely a plánovaly jsme, co všechno si v Kroměříži stihneme prohlédnout.

Jako obvykle jsme se zastavily na jídlo v příjemné hospůdce na 137 km dálnice D1. Počasí bylo příjemné, přesto jsme zaparkovaly ve stínu pod stromy, nechaly psům otevřená okýnka a sedly si k venkovnímu stolku. S vědomím, že máme spoustu času a celé odpoledne je před námi, jsme si v klidu vychutnaly oběd.

Po obědě jsme šly vyvenčit naší drobotinu, a když jsem otevřela dveře a nahlídla do přepravek, tak se mi zastavilo srdce ....

Z mě naprosto neznámých a nepochopitelných důvodů, byla přepravka s Isinkou  PRÁZDNÁ  !!!!

Nevěřícně jsem se dívala na místo, odkud na mě měla koukat Isi a nechápala jsem, kam se během cesty mohla podít. Když jsem Ireně řekla, že mi chybí pes, nevěřila a musela se jít přesvědčit. Nicméně, ani ona Isinku ani pod zmačkanou plenou nenašla. Samozřejmě že mi došlo, že jsem holky, resp. přepravky nakládala do auta způsobem pro mě netypickým a tím pádem jsem Isis prostě zapomněla naložit. Rozhodnutí, jestli jet bez Isinky dál a nevystavit jí nebo se pro ní vrátit, rozhodla za mě Irena, když prostě a jednoduše zavelela ..."jedeme zpátky".
Takže jsme se vrátily.
Isi byla samozřejmě v pohodě v kuchyni a když jsem otevřela dveře, tak na mě koukala stylem "kde jsi, takovou dobu tu čekám" .

A tak jsme vyjely směr Přerov znovu .
Bohužel, díky návratu a ztrátě cca 2,5 hodin jsme chytaly všechny kolony, kolik jich jen na D1 bylo. První, kolem 29.km se nám podařilo objet přes Benešov a Čerčany.

Další, která byla hlášena kvůli zúžení na 204.km jsme se snažily objet přes Brno, ale i přes doporučení kamarádky jsme stejně zůstaly viset v koloně na objízdné trase.

Sotva jsme se dostaly přes Brno a radovaly se, že už se pojede, kolem Slavkova se kolona opět zastavila.

A protože teplota stoupla a autíčko ještě stále čeká na opravu klimatizace, rozhodly jsme se na chvíli si odpočinout a vyvětrat sebe i psy přímo na bojišti u Slavkova . Škoda, že s námi nebyla Klárka, která by nám přeložila francouzské zprávy Napoleona .

Po chvíli oddechu od řízení, vyvenčení a napojení psů a vyvětrání auta jsme pokračovaly v cestě. Konečně jsem si mohla zblízka prohlédnout ozdobná sila a vozy Zapy.

Nebo českou sochu Svobody. Pravda, vůbec jsem netušila, že v České republice něco takového vůbec máme .

Po objetí kolon kolem 204. km jsme se dostaly do Kroměříže bez větších problémů. Zpoždění jsme měly obrovské a slíbený dojezd před 20tou hodinou jsme stihly jen tak tak ...

Důkaz, že si nevymýšlím ... dojezd do cíle v 19,03  ... naprosto vyřízené, přehřáté a hladové.

Ubytování jsme měly příjemné. Pokojíček malý, ale vešly jsme se v pohodě i s dvěma ohrádkami pro psy. Veliká příjemná koupelna se sprchou, kuchyňka a krytý dvůr s udržovanou zahradou. Sice jsme neměly dovoleno venčit na zahradě hafany, ale penzion stál v klidné čtvrti nedaleko náměstí, takže jsme se rády prošly a protáhly se.

Slovo "protáhnout" vzala Irena doslova a do písmene, protože si na venčení dvou psů po městě teprve zvyká a tak jí Aty s Terkou zamotali tak, že se rozmotávala jen stěží .

Protože se nám se psy nechtělo sednout si do restaurace, objednaly jsme si pizzu a než byla připravená, šly jsme si prohlédnout náměstí a přilehlé uličky. Musím říct, Kroměříž je krásné město a škoda, že jsme neměly víc času na delší procházku.

Co nás na náměstí překvapilo, byly dvoje hodiny v protilehlých rozích. Tedy, ne že by nás překvapily dvoje hodiny na náměstí, ale překvapilo nás, že odbíjení nebylo sjednocené. Nejprve odbíjely hodiny v horní části náměstí (obrázek vlevo) a cca po 2 minutách odbíjely spodní hodiny (obrázek vpravo). Vážně ... zajímavé .

Co se nám ale líbilo moc, byla studna na náměstí, ze které jsme dávaly psům napít. Bylo zajímavé pozorovat, jak který pes řešit "problém" s výškou pítka a jak se který chtěl dostat k vodě .

Pak už jsme měly připravenou pizzu, takže jsme mohly jít domů, obstarat psy a konečně se najíst a odpočinout si. Ještě před spaním jsme si prohlédly Modrý měsíc, který se poměrně rychle šplhal nad střechy domů a částečně nám svítil do pokoje .

Ráno nás zastihlo unavené a nevyspalé, neboť Isinka se v noci rozhodla, že jí vadí plastové koště a lopatka a že nemůže spát v ohrádce, když jí tyto dvě věci pozorují zpod kuchyňské linky. Takže jsem vstávaly dost "použité" o téměř hodinu dřív, než jsme měly v plánu. K snídani jsme měly zbytek pizzy, který jsme nedojedly k večeři (byla výborná, ale obrovská) a Irena uvařila kafčo - díky, přišlo po náročné noci vhod .

Takže nadávajíc na šílenou Isinku jsme opět obstaraly psy, osprchovaly se, sbalily věci, stihly vyfotit krásný obrovský modrý venkovní ibišek a připravily se na odjezd.

Než jsem přeorganizovala věci v autě, stihla Irena ještě vyfotit Biskupskou sýpku, před kterou jsme parkovaly. Škoda, že nebylo možné podívat se dovnitř, stejně jako jsme se bohužel nedostaly do Květové zahrady. Tak snad příště .

Díky navigaci a velmi časnému odjezdu jsme se do Přerova dostaly včas. No ... do Přerova ... do Přerova ano, ale najít výstaviště byl oříšek. Adresa i lokalizace sice na vstupním listu byla, navigace jí v klidu vzala, ale asi sama vůbec nevěděla, kam nás navigovat, protože nás dovedla do "cíle", kde si zadala nový cíl a zas nás vedla v kruhu zpět. Nakonec jsme se dostaly kamsi do zarostlých polí, kde jsme na úzké polní cestě potkaly kolonu protijedoucích vozidel, které tam, stejně jako nás, navedly jejich navigace a kde tedy rozhodně žádné výstaviště nebylo.

Takže jsme byly ztracené v cizím městě, s navigací, která zjevně vůbec nevěděla, kam nás vede a nikde ani živáčka. Zkoušely jsme tedy jezdit kolem a kolem, až jsme narazily na dobré lidi, kteří se jen smáli, když jsme zastavovaly a rovnou se nás ptali ... "hledáte výstaviště, že?" Takže jsme evidentně nebyly samy, kdo nemohl najít cíl.

I přes rady místních nebylo lehké výstaviště najít, protože nás posílali stylem .... u Nováků vpravo .... za policií to uvidíte ... ale nikdo nám už neřekl, kde je "u Nováků" a nebo že nápis "Policie" je z boku budovy .... no, nebylo to jednoduché a značení KCHMPP žádné.

Nakonec jsme výstaviště našly, ale moje nálada tedy proklesala k bodu mrazu, takže zatím co Irena byla ráda, že jsme na místě, já byla naštvaná, že jezdíme po Přerově jako trubky. Inu ... vždy záleží na úhlu pohledu .

Pravda je, že v tu dobu jsme byly Isince nadmíru vděčné, že nás probudila příliš brzy, a že díky ní jsme mohly vyjet v čase, kdy jsme původně chtěly vstávat. Protože jen díky tomu jsme získaly zpět čas, který jsme ztratily hledáním výstaviště a který se nám na výstavě dost hodil, jak se za chvíli mělo ukázat .

Podařilo se nám, jako jedněm z mála, zaparkovat pod stromy, takže po celou dobu bylo naše auto ve stínu. Bez problémů jsme našly místo u kruhu, kde se opět nesměly stavět stany, což tedy považuji za zcela zcestné a naprosto odporující všem zvyklostem. Člověk, který má víc psů totiž nemá jinou možnost, než se vzdát stanu a mít místo u kruhu, aby mohl psy v klidu střídat, protože jinak by musel běhat víc jak 5 m do stanu a rozčilovat tak rozhodčího neustálými pozdními příchody do kruhu. Nejsem si jistá, zda tohle nařízení v KCHMPP vymyslel někdo, kdo někdy vystavoval víc než dva psy v jednom kruhu. A vrchol všeho byl, když došly katalogy pro vystavovatele. Opět díky Isince a tím pádem našemu relativně včasnému příjezdu jsme katalogy měly, ale lidé, kteří přišli cca 30 min po nás, již takové "štěstí" neměli. Katalogy prostě došly a nebylo nic.
Takže ... vážně jsme byly rády, že jsme se pro Isis vrátily a všechny kolony a útrapy pátečního dne jí byly odpuštěny .

Nu, rozložení u kruhu jsme načesaly, upravily a připravily psy, vyzkoušely si kruh (byly opravdu maličké) a čekaly na zahájení posuzování. Naštěstí jsme šly jako první, takže se stoupající teplota dala vydržet . Jako první z našich šly do třídy mladých Atrey od Ireny (syn Tomáška) a André, syn Čertíka. André je o 4 měsíce starší, což v mladých hraje velkou roli, je nasvalenější a vyzrálejší než Aty, takže získal svůj třetí CAJC a tím splnil podmínky pro Junior šampiona ČR - gratulujeme !!!
Aty s krásným posudkem získal výbornou 2 .

Jako další z našich nastoupila Esme také do třídy mladých, podařilo se jí získat svůj druhý český CAJC a v rozstřelu s Andrém i titul BOJ . Hned po Esme šla do mezitřídy Isinka. Její soupeřka nemá tak velké výstavní zkušenosti a tak i když Isis dnes výstava opravdu moc nesedla, získala CAC a první klubové bodíky .

Nu a naší čtyřku uzavírala Irena s Terkou. Terka je po devíti štěňátkách konečně v pořádné srsti a kondici a přes všechna očekávání se dobře předváděla .

Terka totiž nemá výstavy ráda. Mnohem radši běhá coursing nebo prohání srnky v lese. Ale dnes, po dlouhé výstavní pauze jí výstava sedla a vyběhala si svůj poslední CAC potřebný na přiznání titulu Šampion ČR. Irena byla na vrcholu blaha a já byla ráda, že to holkám konečně vyšlo - Gratulace nové šampionce !!!

Protože jsme v kláních o další tituly již nepostoupily, holky to opravdu dnes v horku nebavilo, tak nebylo nač čekat a vyrazily jsme k domovu. Resp.. ještě jsme vyfotily další Tomáškovu a Terčinu dcerku Ketty. Nádherná fena, kterou je potřeba na výstavy připravit a pracovat s ní. Doufám, že jí někde uvidíme a přeji jí, aby se na výstavách neztratila, protože na ní může být Tom právem hrdý.
K mému velkému překvapení se na nás přišla podívat i sestra Chlorisky, Amy a Cheirona - Chalkie alias Charlie . I ona je krásná a co mě těší ještě víc, je její úžasná rodina . Nemohla jsem si pro ní přát lepší majitele, než má. Je milovaná a chtěná, opečovávaná a chápaná. Což je naprosto nejvíc. Její rodina jí bere jako pravého kerna a i přesto, že je vychovaná, tak jí nechali její kerní duch a svobodou duši. Charlie má stále kerní jiskřičky v očích a já jsem jako chovatelka šťastná. Díky za Charlie !!!

Při balení auta se zvedl vítr a zvědavá Isinka moc nechápala lítající slunečník

Když jsme se tedy se všemi rozloučily, vydaly jsme se nejdříve vybrat barvy na kokardy na chystanou výstavu na Džbán a pak k domovu. Ale .. ještě cestou jsme poznaly, že není hezké se smát cizímu neštěstí. Protože na 204.km směr na Vyškov byla opět kolona (i v sobotu ??).

A kdybychom se jim nesmály, tak bychom možná ani my nechytily kolonu u 120.km na Prahu. Nebylo to naštěstí dlouhé zdržení, cca 15-20 minut, ale stačilo to. Vážně nevím co to bylo za den, protože jsme cestou do Prahy potkaly další dvě bouračky (směr Brno). Jednu celkem vážnou, převrácená dodávka a dvě sanitky odvážely zraněné a jednu další, jen ťuknutí, ale i to dokázalo zastavit provoz na dálnici.

My jsem se dostaly domů unavené, ale zdravé. Byly to náročné dva dny, ale jak poznamenala Irena, kdyby se to nestalo, nebylo by nač vzpomínat. A má pravdu, kdybych nenechala Isinku doma, nevznikla by tahle reportáž. Takže ... díky Isinko !!!

 

Kéž všichni šťastně dojedou do cíle !!!