Crufts 2013

(07.-10.3.2013)

 

O tom podívat se znovu na Crufts rozhodlo pár náhod loňského roku 2012, které ve finále vyšuměly jako pára nad hrncem. Ale nelituji, bylo to krásné .

Abych to vzala po pořádku :

První sny o druhé cestě na Crufts začaly, když se Edice podařilo získat první kvalifikaci v květnové Bratislavě. Ještě stejného měsíce získala Edika druhou kvalifikaci, tentokrát v maďarském Komárnu. Nu a aby toho nebylo málo, třetí kvalifikace přišla se získáním CACIB v rakouském Tullnu .

Jet ale jen s Edikou, aniž bych vzala s sebou Sylvi, zvlášť, když jsme se měly v Birminghamu setkat se Satu a Mikou, bylo prostě nemožné . Bohužel, všechny kvalifikace se Sylvi vyhýbaly, takže nezbývalo, než doufat v dokončení Interšampiona a v jeho potvrzení do přihlášky na Crufts. Představa sice dobrá, ale téměř nereálná. Naděje přišla se získáním CACIB v červnu, ale bylo mi jasné, že stihnout uznání Interšampiona do konce roku bude stát nemalé úsilí.  Což se ukázalo jako velmi pravdivé .... V září, tj. tři měsíce po posledním potřebném titulu jsem rozběhla velkou akci, pod krycím názvem - "potvrď titul". Byla jsem v kontaktu s FCI i ČMKU, podařilo se mi získat příslib brzkého uznání titulu, ale čekalo se na požehnání ČMKU, které (aby toho nebylo málo) zůstalo kdesi na poště FCI, resp. nakonec se ukázalo, že je problém v Sylviině jméně, protože kdesi byla zaměněna chovatelská stanice za jméno, takže na FCI jí nemohli dohledat .... nicméně ... trpělivost ovoce přináší a tak jsem koncem listopadu měla diplom doma .

ALE ... aby nebylo všechno tak jednoduché, tak druhým problémem bylo ATC číslo pro Ediku. Tedy ... problémem ... žádost jsem odeslala včas, peníze uhradila, kopii přiložila. A čekala jsem ... když se ale ani po dvou měsících nic nedělo, přišlo mi to zvláštní a poslala jsem do Anglie email, na který nikdo neodpověděl. Jak se blížil čas uzávěrky, a dopis s ATC číslem stále nikde, požádala jsem svého bratra, aby do Anglie zavolal. A světe div se ... nejen, že se v mezipočítačové dimenzi ztratil můj email na Kennel Club, ale i jejich email ke mě, protože .... změnili formulář žádosti a chtěli mít žádost na tom správném ..... Naštěstí, díky mému skvělému bratrovi, který anglicky umí jak když bičem mrská, i zde se všechno stihlo vyřídit včas a mohla jsem nahlásit obě holky .

Zbývalo vyřešit jen dopravu, ale i to jsme našly , a mohly se těšit na další krásný čas v anglickém Birminghamu.

Sešel se ovšem rok s rokem, do uzávěrky zbývalo pár dní, do výstavy dva měsíce a komplikace se začaly hrnout plným proudem.

Nejdříve ve Finsku Satu zjistila, že se se spolumajitelkou její feny, která také měla jet na Crufts, špatně domluvily a ani jedna z nich včas nezažádala o ATC číslo a tudíž nemohou fenu přihlásit (na vysvětlenou, každý zahraniční pes, který jede na výstavu do Anglie, musí zažádat britský Kennel Club o přidělení ATC čísla - bez něj není možné psa přihlásit).

Pak se nám do termínu Crufts strefil povinný lyžařský výcvik Klárky .

Do toho se Edika rozhodla hárat o nějaký ten týden dříve a já se rozhodla pro štěňátka, která jsem měla v plánu, byť ne takhle brzo .

A aby toho nebylo málo, tak těsně před termínem Crufts Satu ve Finsku onemocněla a nebyla ve stavu, kdy by bylo možné vydat se na dalekou cestu .

Jako by nám někdo nepřál ....

Nicméně, jak se na severu říká, my jsme "terrier-bitches", které nikdy nepadnou a řeší problémy tak, jak přijdou .

Místo Klárky jsme našly náhradu, Ediku jsme nechaly doma, aby se připravovala na své mateřské povinnosti, které, jak doufám, brzy přijdou , a Satu jsem slíbila, že jí vše vyfotím a povím .

Nastal tedy den "D" a my se mohli vydat na velký výlet . Kdo my? Já, Alena, paní Pfeiferová, její syn Petr .... a pak ten nejdůležitější člen naší výpravy .... Sylvi .

Čas odjezdu byl velmi vražedný - 3,40 ve středu ráno, abychom dojeli do Birminghamu ve čtvrtek před otvírací dobou Crufts.

Složili jsme se tedy do autobusu a jelo se .....

Chvíli byla Sylvi zavřená v přepravce, aby si mohla v klidu odpočinout a vyspat se.

Ale na valnou většinu cesty mi zabavila polštář, usadila se na přepravce a pozorovala, jestli jedeme správnou cestou .  Musím říct, byla zlatá ... žádné zlobení, žádné lezení po sedadlech, v klidu ležela a čekala, co se bude dít.

 

Na oplátku jsme se jí každou zastávku poctivě věnovali a nechali jí pořádně se proběhnout a protáhnout si zmačkané nožičky .

Pravda, jednu chvíli se holky spolu trošku poškorpily, ani v podstatě nevím proč, a chvíli spolu nemluvily.

Ale stačilo jen vzít klacek do ruky a Sylvi už byla zase s Alenou kamarád .

Ze začátku nám cesta celkem ubíhala, bavili jsme se, probírali všechno možné i nemožné, pozorovali cestu, na kterou nám celou středu svítilo sluníčko a ... těšili se na následující den .

S přibývajícím časem a blížící se nocí nám ale docházel trošku humor, přece jen .... několik mnoho hodin v několika málo polohách v autobuse udělá s tělem i myslí svoje .

Trošku rozptýlení přinesl až noční přejezd kanálu La Manche. No, přejezd ... spíš hraniční kontrola psů .

Ukázalo se, že se změnou podmínek vstupu do Anglie přišla i novela v čase, kdy musí být psovi podána odčervovací tabletka. Jak jsme postupně procházeli kontrolou, všechno vypadalo v pořádku, až .... na posledního pejska. My jsme přejížděli hranice před půlnocí a pes měl v PETpasu zapsán středeční (tj. dnešní) datum. Šlo sice jen o 2 hodiny, ale .... předpisům muselo být učiněno za dost, a paní na kontrole odmítla psa pustit do Anglie a co hůř ... odmítla nám vydat formulář, se kterým jsme se museli na hranicích prokázat.

Nu, možnosti byly dvě ... nechat majitele i se psem na hranicích a jet na Crufts sami, nebo najít veterináře, který by odčervení potvrdil. A ... stihnout to před námi objednaným vlakem...

Jelikož jsme měli časovou rezervu a paní na kontrole nám pomohla najít veterináře a zavolala taxi, abychom nemuseli na veterinu autobusem všichni, rozhodli jsme se samozřejmě pro druhou možnost ....

Bohužel, tohle pochybení přišlo pána pěkně draho - 50 EUR razítko od veterináře, 30 EUR taxi ....

No jo no ... stane se .....

A protože se situace vyřešila rychle, námi objednaný vlak Eurotunnelem jsme stihli. Cesta tunelem nic moc, i když jsou ve vlaku okýnka, tak za nimi neplavou ryby, jak si občas někdo myslí , ale je za nimi černo černá tma . Takže .... průjezd tunelem dobrý, ale neviděli jsme nic .

V Anglii jsme vyjeli do typického sychravého mrholivého počasí. Jak také jinak, že . Cestu na Birmingham jsme našli v pohodě, horší to bylo s výstavištěm. Ne, že by řidiči (a někteří z nás) neměli s sebou navigaci, ale na sjezdech z dálnice k výstavišti stáli policisté, kteří k výstavišti odmítli pustit jakýkoliv autobus, takže jsme kroužili a kroužili kolem letiště a výstaviště a nemohli najít vjezd, kterým by nás pustili dovnitř. Což o to, kerni se posuzovali až od 10ti hodin, ale staffíci, se kterými jsme jeli, měli začátek posuzování v 8,30 a my rychle ztráceli drahocenný čas . Nakonec se podařilo umluvit policistu, který nás pustil na parkovací plochu, takže jsme rychle sebrali potřebné věci a utíkali směr výstavní haly.

Poučena z minula, našla jsem předem ve které hale a kruhu jsme, rychle jsme se uvnitř zorientovali a najít správné benche pak už nebyl problém .

Díky Euridice jsme měli benche dva, což bylo příjemné, protože v jednom se v plátěnce mohla rozvalovat Sylvi a v druhém jsme vršili věci my . Protože, jak jsem psala, kerni měli začátek posuzování posunutý a my přišli včas, nebyl problém zabrat židličky u kruhu, připravit kameru a foťáky, v klidu, ještě na čistých pilinách (protože na Crufts nesmí pes opustit halu ani na venčení) odvenčit Sylvi, a pak už jen čekat na začátek posuzování .

Ještě předtím byl čas pozdravit se se všemi kerními známými a přáteli, kteří přijeli vystavovat, nebo se jen podívat. Takže jsme se sešli s paní Lindou Saich (CHS Lindcoly), Carol Confue (CHS Anjofra), Mieke Jansen (CHS Cobby Boddy), Marie Hogarty (CHS Cagadio), LotteThomsen (CHS Nordcairn´s),  Elisabeth Theodorsson (CHS Hjohoo´s), Helen Miller (CHS Cornton), Inett Dawn (CHS Carradine) a podívat se na nás přišla i Riina Niemi (CHS Rocco´s Collar). Bylo fajn se se všemi zase vidět, popovídat si, podívat se a sáhnout si na psy. A v příjemném povídání uběhl čas do začátku posuzování .

Anglický Crufts má jinak rozdělené třídy, než jsme zvyklí u nás, a dokonce je možné (za splnění určitých podmínek), mít přihlášeného psa do více tříd.

Nejdříve začínají psi veteráni. Po nich následují třídy Special puppy, Special junior dog, Yearling dog, Post graduate dog, Limit dog, Open dog a jako poslední třída je Good citizen dog scheme dog. Stejné pořadí je i ve třídách fen .

Na posuzování pana rozhodčího Iana Shawa bylo nahlášeno neuvěřitelných 146 kernů. Není se čemu divit, posuzování pana rozhodčího je precizní a jeho jméno má v kerním světě zvuk. Na styl posuzování a vkus pana rozhodčího jsme byli samozřejmě zvědaví i my.

Tak jako každý rozhodčí, který ví, co hledá a v plemeni se vyzná, tak i pan Ian Shaw měl svůj osobitý styl. To, že velké třídy rozdělil, aby si mohl prohlédnout psy v pohybu, to není až tak zvláštní, s tím už jsme se setkali. Ono nechat běhat 18 kernů v kruhu najednou, byť je to kruh o rozměrech 15 x 15 m, je sice možné, ale není možné posoudit jejich pohyb, protože na kvalitní předvedení psa je málo místa. Pak si pan rozhodčí nechal postavit psa na stůl, zkontroloval zuby, hlavu, horní linii, ocásek a nasazení ocásku. Až potud byla prohlídka psa velmi podobná precizní prohlídce, kterou známe i od nás. Ale pak přišla na řadu kontrola spodní linie, hloubky a tvaru hrudníku a délky beder, a na konec pan rozhodčí sám sundal psa na zem (jako jsme viděli při loňských Rybníkách při posuzování paní Mette Sorum) a přitom sjel po přední noze až po tlapku, čímž zkontroloval tvar zápěstí a délku drápků. Zajímavé. Pak následoval klasický trojúhelník, rovinka a jedno sólo kolečko.

Ve většině případů jsem se s panem rozhodčím ve výsledcích shodla. A tam kde jsem se neshodla, těžko říct, posudky se na Crufts nepíší, hlasité zdůvodnění také chybí a my, na rozdíl od pana rozhodčího, nemáme možnost psy prosahat tak důkladně, jako může pan rozhodčí .

Titul Nejlepšího psa, a na závěr i titul BOB, si odnesl krásný Nordcairn´s Back For Good. Musím uznat, že tohle zvíře dokáže zaujmout neuvěřitelně otevřeným, dlouhým a paralelním pohybem, který se hned tak nevidí, prostě ... šlape jako hodinky . 

Ve fenách získala titul BOS Stryveling Sweet Caroline a druhou nejlepší fenou se stala Glenrood Masqerate. Musím ale uznat, že víc než dospělá fena mě zaujala vítězka BOB puppy - nádherná mladá fenka Seveek Living The Dream. Úžasné zvíře na prahu výstavní kariéry. Jsem na ní moc zvědavá, jak poroste do krásy dál.

Celkové výsledky jsou zde http://www.midlandctc.co.uk/menu2013/2013chshowreports/crufts2013.htm

Sylvi se vystavovala jen v jedné třídě (Euridika by mohla do tří), a to v nejpočetnějších Open bitch (18 přihlášených zvířat). Přesto, že zcela určitě zaujala, neboť se na ní pan rozhodčí dlouho díval i na stole, i v pohybu a postojích, tak umístěná nakonec nebyla. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mě to nemrzelo. Na druhou stranu, stejný pocit jako já, mělo i dalších 13 neumístěných fen, mezi nimiž byla například i krásná Ryanova maminka nebo feny z CHS Hjohoo´s a Carradine. Takže, jak se píše, i když jsme nic nevyhrály, ostudu jsme si neudělaly .

 

Co mě ale naopak potěšilo, byl zájem o Sylvi ze strany vystavujících. Zpoza kruhu jí hlasitě komentovaly a obdivovaly paní Theodorsson, Confue i Thomsen. Pravda je, že Sylvi je stále ve vrcholné kondici a její věk 3,5 let by jí nikdo nehádal.

Pan rozhodčí posuzoval bez přestávky a i když se každému psu věnoval tak, že člověk měl dobrý pocit, že rozhodčí si jeho psa skutečně dobře prohlédl (což se také hned tak nevidí), tak posuzování odsýpalo jako hodinky a krátce před 17tou hodinou bylo po všem.

Nu a teď teprve nastalo to pravé šmejdění po krámcích a nakupování tisíce drobností, maličkostí a upomínkových předmětů a to všechno beze strachu, že zmeškáme předvedení nějakého krásného kerníka . Odjezd byl plánovaný na 20tou hodinu, takže času bylo relativně dost. I když ... co to jsou tři hodiny na prohlídku stánků na Crufts .

Bohužel, trochu vinou špatné domluvy a nedorozumění s partou staffíků, se kterými jsme cestovali, jsme museli opustit výstaviště a arénu se závěrečnými soutěžemi téměř o hodinu dříve, než bylo původně domluveno, takže ze závěrek jsme neměli nic . Škoda, snad to konečně vyjde příště .

Přitom, kdybychom se na závěrečky dodívali, tak by se nic nestalo, neboť jsme další 2,5 hodiny čekali na parkovišti, protože policie zablokovala výjezdy a auta pouštěla po částech, aby nedošlo k blokaci dálnice. Nu, ale to nikdo předem netušil . Dnes už těžko bycha honit, jsme doma. Jen pro příště jsme zase o něco chytřejší .

Když už jsme se dostali na dálnici, cesta ubíhala v pohodě. Psi byli unavení, i Sylvi padla a spala a spala a spala, stejně jako my všichni ostatní .

Trochu jsme se probrali až při dalším dlouhém čekání na tunel, protože náš objednaný vlak byl, z nám neznámého důvodu, obsazený, a museli jsme čekat na další. Ale, na starý dobrý kontinent jsme se nakonec ve zdraví dostali a mohli pokračovat dál . A jak to tak až do dnešního dne vypadá, vezli jsme si ošklivé pošmourné anglické počasí s sebou. Krápalo, mlhavo bylo a vlezlá zima . Ještě že už jsme jeli domů a ještě že jsme byli na tolik unavení, že jsme většinu naší víc jak 30ti hodinové cesty prospali .

A než se pátek stačil změnit na sobotu, tak jsme těsně před půlnocí parkovali v Praze .

Unavení, špinaví a ošuntělí, ale s pocitem "byli jsme při tom"

 

 

za fotky děkuji paní Pfeiferové, neboť můj foťák odmítl spolupracovat