Před Babou, za Babou

(15.-17.01.2016)

 

První letošní zahraniční výstavou se stala jako obvykle lednová Nitra . Tentokrát jsme do stálého složení Lucka - Alena přibraly i druhou Alenu s Chloris a Irenu s Atym, kteří byli v zahraničí úplně a naprosto poprvé . A protože jsme do Nitry jely ze dvou směrů, nabízelo se i rozdílné složení posádek, tj. já jsem jela s Irenou od Prahy a Aleny jely spolu od Hradce .

Společný sraz jsme měly jako obvykle na D1 u McDonalda, resp. v útulné hospůdce za Donaldem. My jsme měly příjezd jednodušší, protože jsme na dálnici už byly, takže stačilo sjet k restauraci a pak pokračovat dál, ale Aleny k němu musely bohužel zadem, takže se na dálnici nedostaly a musely ještě kus pokračovat po okreskách.

Díky tomu jsme s Irenou dojely na slovenské hranice o výrazně dříve, než Aleny, takže jsme v klidu zakoupily dálniční "vignette" (od nového roku stejný elektronický princip jako v Maďarsku) a pokračovaly jsme dále.

Ač jsme měly z počasí velké obavy, neboť předpovědi nebyly tak úplně jednoznačné, co se množství sněhu a očekávaného mrazu týče, dnes bylo na obloze téměř jak vymalováno, vítr nefoukal a tak cesta ubíhala v míru a pohodě. Náš hotel tentokrát nebyl přímo v Nitře, ale ve vesnici kousek pod Nitrou a proto jsme na Slovensku jely podle navigace Ireny. Pro mě bylo poněkud překvapením, když nás odklonila ještě před Bratislavou z dálnice doleva, ale protože jsem tentokrát cestu nenastudovala předem, nezbývalo mi než věřit navigaci.

Trochu víc mi zatrnulo, když jsem poznala, kam nás navigace vede ... na Babu. Cestou, kterou jsem si pamatovala z doby kdysi minulé, když jsem tudy jela s kamarádkami před 8mi lety. V tu dobu, resp. ve stejnou dobu jako v letošním roce byla cesta přes Babu naprosto zasypaná sněhem, byla všude mlha a v mém žaludku začala éra vředů. Takže ... když jsem cestu poznala, dost mi zatuhnul úsměv na rtech a v očekávání nejhoršího jsem jela pomalu vzhůru.

Letos to naštěstí nebylo tak zlé. Na vrchol hory to šlo, to se jelo DO kopce (ten směr mám vždy radši, protože vím, že když sundám nohu z plynu, auto zastaví samo , což se o cestě z kopce tak úplně říct nedá). Na vrcholu jsme si udělaly krátkou zastávku, abych se mohla nadechnout a nabrat odvahu na cestu Z kopce dolů.

Naštěstí .... díky někomu nahoře, komu jsem za to skutečně vděčná, i cesta z Baby byla v pohodě . Ona totiž cesta přes Babu má jedno obrovské úskalí. Pokud někde v půlce kopce zjistíte, že nechcete nebo nemůžete jet dál, máte prostě smůlu. Není kde se otočit . Tahle cesta zná pouze ono ... "kupředu, zpátky ni krok" .

Cestu přes Babu jsme tedy úspěšně zvládly, k mé velké úlevě, a dál se na Nitru jelo už bez problémů, cesta opět jak vymetená, pohoda, klídek. Přes naší velmi .. VELMI .. pomalou jízdu přes obávanou horu, jsme dojely na ubytování jako první, protože jsme minuly Bratislavu, kde Aleny zůstaly viset v podvečerní špičce.

Protože se nám ubytování zamotalo doslova pár dní před odjezdem a musely jsme hledat nové, tak jsme v podstatě netušily, do čeho jdeme. Informace jsme měly jen kusé, rozhodující pro nás bylo, že pro nás měli místo a že jsme mohly přijet i se psy. Takže ubytování ve stylu malých "domečků" bylo pro nás příjemným překvapením.

Při čekání na Aleny jsme samozřejmě musely prověřit spojení se světem . Pesani si zatím užívali volnosti a Aty byl nadšený ze společnosti holek. Fotky bohužel nemáme, protože vyfotit ty žíznivé čáry bylo nad síly nejen naše, ale i naší fototechniky . Jediná chvilka, kdy bylo možné alespoň část bandy vyfotit, bylo žebrání jablíčka .

Po krátkém odpočinku, kdy i psi padli za vlast, konečně dorazily Aleny s dalším psím osazenstvem a naše sestava byla kompletní .

Druhý den jsme vyrazily brzo, protože jsme cestu na výstaviště neznaly, resp. neměly jsme představu, jak budou cesty vypadat. Haly byly ještě chladné, nevyhřáté a nezadýchané a my ještě zcela nevyspalé, proto to některé z nás "zalomily na Eskymáka" a dospávaly noc .

  

Zatím co já jsem musela upravit a dotrimovat všechny naše psí uličníky, Irena vyrazila na obhlídku a focení . Závěrečný kruh v Nitře je vždy nádherně připravený, pozadí pro focení vítězů je krásné a poháry luxusní. Jedinou vadou na kráse bývá ozvučení, které je pro psy příliš hlasité a někteří s tím mají opravdu problém. Z tohoto důvodu na závěrečné soutěže v Nitře už nezůstáváme, neboť před rokem byla takhle vyděšená Isi, dobře, byla ještě mladá, ale ani ostřílehému Tomovi nedělalo příliš hlučné prostředí dobře. A protože mi záleží spíš na pohodě psů, než na možné výhře, závěrky v Nitře vždy oželíme.

Takže po nutném trimu jsme už jen čekaly na zahájení posuzování .

Jako první z našich nastupoval do mezitřídy Atrey. K našemu velkému překvapení (ne, že bychom mu nevěřily, ale nebyl ve třídě sám) třídu vyhrál, získal titul CAC a při klání o titul CACIB s Jessem, se mu podařilo získat svůj krásný první CACIB . Radost Ireny neznala mezí a dokonce i slzičku štěstí jsem zahlídla .
Jesse sice nezískal titul CACIB, nicméně na titul C.I.B. jich má už dost, počet zemí je taky splněný a čekáme na rok a den, tj. v podstatě by mu tento CACIB k ničemu nebyl. Ale získaný titul CAC mu přinesl dalšího dokončeného dospělého šampiona, tentokrát Šampion SK.

Dál nastupovaly holky. Ruby získala třetí slovenský CAJC, takže dokončila titul Junior šampion SK, Esme se podařilo získat další potřebný CAC, Isis takové štěstí neměla, skončila druhá s resCAC a čest HTG zachránila Chloris, která získala první CAC na Granda SK a pak i resCACIB.

V závěrečném posuzování o titul BOB tedy nastoupil Atrey, Ruby a Extra Collection for Solipse. Titul BOB si odnesla CACIB fena a titul BOS tedy připadl Atymu .

Jak jsem již psala, dál nebylo na co čekat, takže jsme chlupáče sbalily a vyrazily do našeho oblíbeného hotelu na oběd. Hotel Zámocká koruna je vyhlášený svým luxusním jídlem a v době oběda se podává čtyřchodové menu, výběr z 5-7 jídel. Novinkou letošního roku je i tzv. "light" menu, což je jídlo většinou bez příloh, nebo s přílohou velmi redukovanou.

Jinak se podává předkrm, pak se na stole objeví mísa polévky (ta byla tak dobrá, že se Irena málem neudržela ), po míse polévky přistane na stole objednaný hlavní chod a na závěr se podává desert. I když jsou porce u obědového menu menší, než klasické, při výběru z jídelního lístku, celé menu se dá sníst opravdu jen stěží.

Po výborném obědě jsme ještě pod Zoborem vyvenčily psy a jely jsme odpočívat na pokoje.

nerušit, maminka spinká

Odpoledne jsme pak strávily opravdu dospáváním noci a procházkou s chlupáčema . Mezitím holky s Atym řádily jak černá ruka. Bylo vtipné je pozorovat, protože ještě včera byl Aty rád, že má další kamarádky na hry, ale dnes se už začínal před holkami schovávat pod postel. Nicméně, moje jezinky jsou skutečně jezinky a tak pro Esme a Isis nebyl problém vytáhnout Atyho ven a dál mu cuchat kožich a evidentně i nervy .

Nevím, co ti naši čtyřnožci pak ještě prováděli, když jsme s Irenou spaly, ale v neděli ráno byl Aty z holek celý přešlý, sedl si ke dveřím a jeho pohled říkal ... "maminko, pojeď prosím domů" . No jo no, holt banda holek je na jednoho psa prostě moc .

Nedělní výsledky byly těm sobotním víceméně velmi podobné. Aty nastoupit tentokrát ve třídě otevřené a odnesl si další dospělý CAC, Jesse ze třídy šampionů získal první CAC na Granda. CACIB putoval tentokrát psu z mezitřídy, resCACIB si odnesl Aty.
Ruby opět CAJC, Esme čtvrtý a poslední CAC na Slovenského šampiona, Isis opět resCAC, takže šampiona nedokončila a stejně tak dopadla Chloris, nakonec druhá s resCAC.
Ale i když se nepodařilo vše, tak jsme si odvážely tři nové šampiony a další čekatelství začaté, takže to zas tak marný výlet nebyl .

Počasí bylo pořád slunečné, takže jsme po dalším výborném obědě v hotelu Zámocká koruna vyrazily k domovu. V podstatě až před Prahu byla cesta klidná, bez problémů, ale cca 50 km před Prahou začal nejdříve poletovat sníh, pak se přidal vítr a další sníh a když jsme nakonec dorazily ke mě domů, našly jsme Ireny autíčko zaváté pod čepicí sněhu.

Je neuvěřitelné, jak vrtkavé je letošní počasí. Ale byly jsme rády, že jsme v takovém nečase nemusely jet celou cestu, nebo, nedej bože, strávit celý víkend v Nitře.
Stejně jako já, tak i Irena a obě Aleny nakonec dojely domů v pořádku a celé a tak ... konec dobrý, všechno dobré .

Táta Tom je na tebe hrdý, Atíku