Olomouc na ledě

aneb ... tentokrát to nevyšlo

(08.01.2010)

 

Letošní Olomouc nám zřejmě někdo nepřál. Od začátku problém stíhal problém a nepříjemnosti se kupily jedna za druhou. Když tak na to vzpomínám zpětně, vcelku jsme nakonec měli všichni štěstí, že "to dopadlo, jak to dopadlo".

Já jsem Olomouc měla jet již čtvrtým rokem, ale poprvé, kdy jsem neměla vystavovat vlastního psa. Místo toho jsem měla svěřené kluky od Petry Svobodové - Leona a Morise. Výstava pro kerníky je totiž v pátek a Petra bohužel ve všední den jet nemohla.

Protože je Olomouc v lednu, a to je počasí nevyzpytatelné a většinou i "náročné", tak jí jezdím den předem, již ve čtvrtek. Stejně tak tomu bylo i letošní rok. Změna byla jen v tom, že jsem měla jet místo s Katkou (která jela s Milošem opět k Dáše) s Alenou. A proč jela Alena z Hradce do Prahy, aby mě vyzvedla? Inu proto, že při zpáteční cestě si měla v Praze vzít malého Crona .

Takže tolik na úvod .

S Alenkou jsme se sešly v klidu a míru ve čtvrtek ráno a vyjely směr Olomouc . I když byla letos zima velmi tvrdá, sněhově štědrá a dlouhá, tak ve čtvrtek zrovna svítilo sluníčko, cesta ubíhala v klidu a pohodě. Po dobrém obědě na dálnici, kde jsme se sešly s Katkou a Milošem, jsme dojely do Olomouce, našly hotel a ubytovaly jsme se.

Hotel byl kousek od výstaviště, zvenku sice skromný, ale uvnitř úžasný. Protože Moris, Leon a Zerow je kombinace celkem ostrá , tak jsme se s Alenkou dohodly a objednaly si apartmán, abychom mohly kluky od sebe oddělit.

Měly jsme i obrovskou vanu, kterou jsme samozřejmě obě vyzkoušely .

Po ubytování a krátkém odpočinku jsme vzaly kluky na procházku. Zapomněla jsem napsat, že jsem s sebou měla i Lucku, a to z důvodu, aby se na výstavě okoukala, protože jí čeká premiéra v únorovém Brně . Lucka byla po hárání, což mi samozřejmě (jakožto majitelce smečky fen) nedošlo, a tak se do ní všichni tři kluci zamilovali. Nejvíc Zerow, který si jí celou dobu hlídat a nehnul se od ní na krok .

Tímto se Alence i Petře omlouvám, ...  já holt doma kluky nemám

Po procházce jsme obstaraly i pejsky a šly se do města najíst. Našly jsme výbornou restauraci a strávily jsme příjemný večer.

V pátek jsme mohly spát celkem dlouho, výstaviště bylo kousek a tak jsme nemusely zas tak moc pospíchat. I přesto jsme měly sbaleno a vyvenčeno ještě dost před snídaní, na kterou jsme v hotelu čekaly. Jaké ale bylo naše překvapení, když jsme se ráno dozvěděly, že žádná snídaně pro nás není připravená, protože jsme jí neměly objednanou. No, překvapení to bylo velké, protože téměř všechny zájezdy objednávám přes stále stejnou cestovní kancelář a doobjednání snídaní jsem si opravdu nevšimla - omlouvám se Alenko.

No, takže jsme se bez snídaně rozloučily s hotelem a jely radši vystavovat. Na výstaviště Flora jsme dorazily zároveň s otvírací dobou, a měly jsme štěstí, protože parkovacích míst kvapem ubývalo.

V naší hale bylo již téměř plno. I přesto jsme si našly celkem hezké místo u kruhu, kam bychom se vešli všichni, i s Katkou, která dorazila chviličku po nás. Hned poté, co jsme donesli všechny psy, věci, rozložili stoly, židličky, klece a přepravky, tak jsme zjistili, že ale nejsme napsaní na rozpisu plemen u kruhu uvedeném v katalogu....

Takže jsme se vydali najít ten správný kruh. Našli jsme kerny v kruhu přes celou halu - jak jinak. Takže jsme všechno znovu přesunuli. Zde, pro představu, musím poznamenat, že jsem neměla svojí klec, na kterou bych naložila spoustu věcí, ale měla jsem domeček Petry, na který jsou kluci zvyklí a tak jsem vždy musela kluky vyndat z domečku, dát na vodítka, domeček na rameno, přesunout, dát domeček na místo, kde bude stát, odepnout kluky a zavřít je do domečku. K tomu jsem měla stůl, přepravku s Luckou, dvě židličky, tři tašky s věcmi ... kabelku, bundu ... no, bylo toho hodně.

A aby toho nebylo po ránu málo, tak když jsem šla vyzvednout katalogová čísla (samozřejmě až poté, co jsme se všichni tak složitě přestěhovali), tak jaké bylo mé, teď už zděšení, když mi slečna v kruhu řekla, že čísla kernů nemá, a že tam tedy asi nebudeme. Přiznám se, a zároveň musím poznamenat, že se za to stydím, že v tu chvíli se mi zvedla hladina adrenalinu na téměř vražednou hranici, protože jsem začala tušit to, co nevyhnutelně následovalo....

Šla jsem do původního kruhu, kde jsem u vstupu "nachytala" pána, který tam DOPISOVAL kerny !!! a samozřejmě slečna v kruhu měla čísla, protože ...... "se tady budou kerni přece posuzovat, ne ???". Pána jsem se otázala, zda si z nás dělá legraci, když jsou kerníci napsaní jinde, načež mi pán sdělil, že jsem se měla držet katalogu a ne rozpisu plemen na tabulích u kruhů !!!

Nezabila jsem ho, škoda, mohl to odnést jen on. Takhle jsem vyzvedla desky a mou vražednou náladu odnesli moji milí a drazí kerní kamarádi (teď nemyslím ty čtyřnohé, ale ty dvounohé ). ZNOVU jsme tedy vzali všechny  ROZLOŽENÉ  věci a jali se je stěhovat k původnímu kruhu, u kterého se místo již téměř zaplnilo. Bohužel, nebo naštěstí, jsem byla v tak vražedné náladě, že jsem naše věci švihla na jediné možné volné místo u kruhu a neptala jsem se nikoho, zda to okolo stojícím vadí či nevadí, a .... tam jsme zůstali na celé posuzování ..... proč na celé?? Protože když pán kerny ke kruhu dopsal, tak šli až jako poslední ... tady mu najednou nevadilo, že to není podle katalogu !!!

V mezičase, který jsme měli od ranní rozcvičky do posuzování, dorazil Atrey, bratr Bíby, a další kerní kamarádi a kamarádky. Já jsem vzala Lucku a šla radši vystřízlivět ven .

Chtěla jsem udělat fotky "čivava ve sněhu". V parku u Flory bylo sněhu hodně a navíc začalo znovu poměrně vytrvale sněžit, takže jsem mohla fotit o 106 . Akorát Lucinka chodila pořád za mnou a tak fotky Lucinky z boku nemám. Zato jsem vyfotila, jak si umí sama sundat sněhem obalený svetřík . Prostě, když se jí svetr zasekne ve sněhu, tak jím jednoduše projde, jako tunelem .

Pak čas postoupil a posuzování se blížilo. Takže jsme připravili naše svěřence a šli do "boje" . Dnes měla u kernů svojí kerní premiéru paní rozhodčí Daňková, tak jsme všichni byli zvědaví, jak posuzování dopadne.

Nu, dopadlo to, jak to dopadlo. Téměř všem kernům paní rozhodčí vytkla špatný pohyb, takže všechny třídy psů, kromě šampionů, skončili s VD a nebo V1, ale bez titulu. U fen byla situace o chlup, nebo spíš krok, lepší, ale ani jim se V1 bez titulu nevyhnula. Velmi hustým sítem paní rozhodčí tentokrát prošli a dál postoupili, ze psů jen Brent slečny Cherýnové a z fen Katčina Bíba a Cherýnovic Astra. Při rozhodování o Národní vítězku fen zvítězila Bibina, ale při rozhodování o titul BOB se karta obrátila a titul získal Brent.

Dál nebylo již na co čekat, a tak jsme se rozhodli opustit výstaviště. Miloš s Katkou jeli ještě k Dáše, aby si mohli dopovědět to, nač jim včerejšek nestačil , a já s Alenkou jsme se vydaly na dlouhou cestu domů. Počasí nám totiž tentokrát vůbec nepřálo a za dopolední posuzování napadlo víc, než 10 cm sněhu. Auta se znovu přikryla bílou peřinou a dělaly se rampouchy.

A v parku, kde předtím Lucka běhala (viz fotky výše), teď zapadla po ramena. Chůze v tak hlubokém sněhu je pro malinkou čivu téměř nemožná. Lucka se chvíli snažila ve sněhu skákat, ale po chviličce jí došly síly a jen tak smutně a bezradně stála .

 

 

Takže jsme odmetly auto a vyjely. Páteční zasněžená dálnice se vůbec nepodobala té čtvrteční, suché a uklizené.  Zde bych ráda udělala odbočku - viz fotka. Možná se to nezdá, ale počasí a viditelnost byla tak na hraně, kdy se používají mlhovky. Někdo je měl zapnuté, někdo ne. Když jsem se tak dívala na ujíždějící vozy a přemýšlela o mlhovkách, tak mě zaujala tato momentka, ze které je patrné naprosto všechno. Auta jsou na stejné vzdálenosti a vůz vlevo je krásně viditelný a BÍLÉHO vozu vpravo si všimne jen málokdo ....

Pokud mohu tedy doporučit, jak začne sněžit a sníží se viditelnost, zapněte raději mlhovky dříve, než později. Ať si vás další řidiči všimnou včas a jste vidět.

Místy byly kolony a cesta ubíhala pomaleji, ale častěji bylo spíše volno, protože jen blázen by v tomto počasí vyjížděl, kdyby nemusel. No, a my musely. Nebo alespoň, ještě v tuto dobu jsme si s Alenkou myslely, že musíme ......

Když jsme za Brnem najely na D1, provoz se snížil na minimum a aut jsme potkávaly jen pomálu.

To bych ještě chápala, co jsem moc nechápala, bylo to, že jsme viděly první a ten den i poslední sypač. Uznávám, práce měly určitě víc než dost, ale my jsme je neviděly ani v protisměru. Silničáři dálnici určitě projížděli, protože jinak by musela být ještě v horším stavu, ale .... překvapilo mě to. Ať si říká kdo chce, co chce, tak dálnice D1 je tepnou České republiky a jako taková měla být i v tomto počasí prosolená, protažená a prostě ... ošetřená. Což ... podle mého názoru, nebyla.

Nu, dostaly jsme se s Alenkou v pohodě až na 157 km, kdy jsem začala psát SMS Petře, že jí vezeme kluky a jsme v pořádku, když s námi dálnice zamávala, prohodila nás z pruhu do pruhu a ač se Alenka snažila jak mohla, tak vyrovnat auto se už nepodařilo.....

A v okamžiku, kdy mi volala Jarka od Miloše, které musím tímto poděkovat, protože nás v pravidelných 20ti minutových intervalech informovala o stavu na dálnici, jsme se omotaly o svodidlo a přistály ve sněhové peřině. Takže když mi Jarka říkala, že na 157 km dálnice je nová nehoda, ať na ní dáme pozor, tak jsem jí roztřeseným hlasem sdělila, že o tom již vím, protože ta nehoda jsme my....

 

Dál si vše pamatuji jen velice zastřeně, protože tohle byla moje první vážnější nehoda, a já jsem byla v naprostém šoku. Naštěstí Alenka zachovala chladnou hlavu a navigovala mě, co mám dělat, kam volat, co říkat. Tak jsme postupně zavolali dálniční policii, Miloše, příbuzné, Petru ..... a se všemi vyřizovaly to, co bylo třeba. Miloš byl již s Katkou naštěstí v bezpečí u Dáši doma, takže mi mohli oba pomoci v klidu a pohodě.

Co musím ještě zmínit a ocenit, to je pomoc kolem jedoucích řidičů. V podstatě již v okamžiku, kdy jsme zastavily o svodidla, již stála kolem tři auta a z nich k nám vybíhali řidiči, aby zjistili situaci a pomohli nám. Nepamatuji si je, nepoznala bych je, ale moc jim děkuji. I když jsme naštěstí vyvázly bez zranění a pomoc jsme nepotřebovaly, tak psychicky nám to velmi pomohlo. Díky, že ohleduplnost ještě existuje.

Vzhledem k tomu, že ten den se bouralo na D1 jako na běžícím pásu, tak policie dojela v krátkém čase cca 7mi minut. Mezitím se Alenka snažila zajistit odtah, ale ten by z Hradce přijel až za několik hodin. To jsme ovšem nemohly čekat na dálnici, takže prozatimní odtah zajistila policie. Po sepsání všech potřebných dokumentů přijela odtahovka, naložila nás na korbu, a my s Alenou seděly v autě na korbě !!! a jen se modlily, aby jsme dál dojely bez nehody. Přiznám se, nebylo to příjemné. Po malé zastávce na domluvení a po krátkých dohadech nás odtah odvezl na nejbližší pumpu, kde jsme musely čekat na další pomoc.

Konečně byl čas na důkladnou prohlídku vozu, kontrolu pejsků a uklidnění pocuchaných nervů. Všichni pejsci naštěstí přečkali nehodu bez zranění, a na rozdíl ode mě, byli naprosto v pohodě. Dvě milé paní na pumpě byly asi na "dlouhodobější" návštěvníky taky zvyklé, protože nás v pohodě nechaly jít dovnitř i se psy, dostaly jsme pro ně i vodu a .... na nic se neptaly, bylo jim vše jasné .

V teple pumpy jsme strávily víc než tři hodiny, pak se přes zasněžené a neprotažené silnice k nám dostal další odvoz pro nepojízdné autíčko a mě s Alenkou a psy odvezl Pavel (Alenčin syn) do Hradce. Tam jsme naprosto vyřízené padly do postelí a spali a spali a spali .........

Druhý den jsme se za téměř stejného počasí dostali po naprosto prázdné dálnici (potkali jsme všeho všudy asi 5 aut) celkem v pohodě do Prahy, kde si Alenka vzala Cronuse a pod hrozbou smrti ho v pořádku dovezla domů. V pořádku domů se dostal naštěstí i Miloš s Katkou, takže když jsem dostala ode všech příjemné zprávy z domova, tak se mi velmi ulevilo .

Konec dobrý, všechno dobré.

Ač nám ze začátku bylo líto auta, tak jsme na konci byly rády, že se nám ani psům nic nestalo. Ještě že byli všichni v přepravkách a "zapasovaní" na sedadlech. Ta rána, i když nebyla ve velké rychlosti a náraz velmi výrazně zbrzdil sníh, byla tak nečekaná a silná, že bych žádného z nich neudržela na klíně. I ten mobil, který jsem měla v ruce, mi vylítl. Nechci ani domyslet, jak by dopadla třeba Lucinka, kdyby narazila o čelní sklo .....

Takže ... jezděte prosím všichni opatrně a pomalu a, v neposlední řadě, dávejte někomu vědět, kde se zrovna nacházíte. Nikdy nevíte, kdy se to může hodit .