8 zemí za 6 dní

13. 07. 2023

8 zemí za 6 dní

... aneb Edika překvapila

(06.-12.06.2012)

středa Praha - Lomža = 911 km (CZ, PL)

čtvrtek Lomža - Tallinn = 818 km (LT, LV, ES)

pátek trajekt do Helsinek, Helsinky - Yyteri = 289 km (FI)

sobota - výstava

neděle Yyteri - Helsinky, noční trajekt do Stockholmu = 289 km (FI, S)

pondělí Stockholm - Odense = 886 km (S, DK)

úterý Odense - Praha = 1100 km (DK, D, CZ)

Letošní speciální výstava ve Finsku se konala ve vzdáleném Yyteri. Vzhledem k tomu, že jsem měla s sebou brát štěňátka, která si paní Satu u mě zamluvila a chtěla jsem vzít i Ediku, která Satu také učarovala, domluvila jsem se s Alenou, že tentokrát nepoletíme letadlem, ale vyrazíme na cestu autem .

Bylo potřeba předem naplánovat trasu, zajistit ubytování a lístky na trajekty, protože jsme musely dojet na čas a vezly jsme s sebou poměrně dost psů a v neposlední řadě jsme musely vyřídit papírování kolem psů a štěňat. Konečně bylo všechno připravené, Alena přijela s naloženým autem, doložily jsme moje věci a psy a ... mohly jsme vyjet .

Kvůli délce trajektování a problémům se psy na palubě jsme se rozhodly, že pro směr do Finska použijeme východní cestu, tj. přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko až do Tallinnu, pak trajektem do Helsinek a dál přes Finsko do Pori a Yyteri.

vyznat se v polských značeních je občas opravdu umění

ze spousty cedulí jsme byly zmatené, ještě že jsme jely celou dobu rovně

Na polské hranice jsme se dostaly celkem v pohodě, dál jsem se ale obávala, neboť nás všichni varovali, že polské silnice patří k nejhorším v Evropě. Pravda, zažily jsme objížďky po polňačkách, rozkopané silnice a nám nesrozumitelné směrovky a cedule, ale jinak byla silnice široká, upravená a bez výmolů. Bez větších problémů jsme Polsko projely napříč naprosto celé a první ubytování jsme měly rezervované těsně před hranicemi s Litvou.

Hotel byl krásný s výhledem na upravené jezírko, snídaně úžasná a ubytování psů bez problémů.

Na druhý den jsme měly naplánovanou cestu až do Tallinnu, kde jsme měly strávit další noc. Přes Litvu, Lotyšsko a Estonsko nevede dálnice ve smyslu slova, jak jí známe my, ale je tam široká upravená silnice, která vede přes všechny státy až do Tallinnu. Cesta byla v pohodě, autostráda vede stranou všech měst, takže je možné po ní jet poměrně rychle a bezpečně. Jen je třeba hlídat stav nádrže, neboť benzínové stanice nejsou rozmístěny tak hustě, jako v Čechách.

auto patřilo psům, naše věci byly ve střešním boxu

Všude jsme projížděly lesy, takže nebyl problém na chvíli odbočit ze silnice, zajet do lesa nebo na louku, odpočinout si a vyvenčit psy.

ohrádky jsme s sebou měly dvě a skutečně se nám osvědčily

Oproti Polsku působí Litva a zvláště pak Lotyšsko velmi neobydleně, pustě, prázdně až strašidelně. Viděly jsme málo měst a většina domů, které jsou schovány za stromy, působila prázdně a zchátrale, jako by je někdo opustil již za války a už se nevrátil. Byl to opravdu velmi zvláštní pocit ....

Tallinn

Estonsko je pak příjemná změna, objevují se upravené a obydlené domy, městečka a lidé . Díky navigaci jsme hotel v Tallinnu našly bez problémů, vypadal moderně, luxusně a přátelsky. Bohužel jsme neměly prostor projít se po Tallinnu, neboť jsme nemohly nechat psy samotné na pokoji. Určitě je to škoda, protože centrum Tallinnu je krásné a rozhodně stojí za prohlídku. Snad se tam někdy vrátíme a budeme si moci město prohlédnout .

Vzhledem k tomu, že jsme byly ubytované kousek od přístavu, odkud jsme měly v pátek ráno trajektovat do Helsinek, neměly jsme s ranním vstáváním problém . Odvenčily jsme psy, naložily auto a jely hledat naší loď do Helsinek .

Samotný přístav nás překvapil svou rozlohou, bylo to jako hledat správný GATE na letišti ve Frankfurtu. Vše bylo ale pečlivě označené, a směrovači v reflexních vestách dávali pozor, abychom jely správným směrem. Přece jen v nás trošku hrklo, když nás odklonili z kolony vozů a při našich otázkách lámanou angličtinou, kam máme jet a proč nemůžeme do lodi, jsme se nic moc nedozvěděly, protože pán neuměl anglicky a s naší ruštinou, hluboce uklizenou v našich myslích to zrovna nebylo růžové. Nakonec jsme pochopily, že musíme na cargo nalodění, neboť naše autíčko s rakví na střeše by se do prostoru pro osobní vozy prostě nevešlo. Do lodi jsme se nakonec dostaly a mohly si užívat první z našich trajektů .

my jsme pluly tou větší "lodí"

Cesta trajektem trvala 2,5 hodiny a psi za tu dobu nesmí na palubu, musí zůstat v autě v podpalubí, kam za dobu plavby zase již nesmíme my. To jsme věděly a byly jsme na to připravené, proto jsme všem ráno dopřály delší procházku a pořádně je napojily. Prostor u aut byl klimatizovaný, nebylo tam ani horko ani zima, takže to pro naše zlatíčka nebylo o nic horší, než kdybychom s autem jely na výstavu po silnici.

všude přítomní racci se nechali krmit z ruky

Zatím co naše děti odpočívaly v podpalubí, my jsme vychutnávaly výhled z horních palub a hřály se v paprscích sluníčka . Cesta trajektem byla krásná, ale krátká. Než jsme stačily projít celou loď, ochutnat něco místních specialit a prohlédnout místní obchůdky, už jsme připlouvali k Helsinkám.

Jako jedni z prvních jsme sjely ještě volnými výtahy k autu, rychle zkontrolovaly pejsky a psychicky jsme se připravovaly na důkladnou veterinární kontrolu, na kterou jsme byli předem upozorněni od ostatních, cesty znalých dobrodruhů. Možná dílem štěstěny, možná tím, že jsme vyjížděly jako cargo, projely jsme přístavem bez zastavení a bez jakýchkoliv známek problémů. Přiznám se, že se mi v téhle chvíli docela ulevilo . Měly jsme všechna potřebná veterinární vyšetření, potvrzení a razítka, ale ... jeden nikdy neví a při cestování s více psy se nějaký nedostatek může vždy vyskytnout.

Nám ale přálo štěstí a tak jsme se mohly směle vydat směr Pori, Yyteri .

Finsko je krásná země, plná zeleně, skalek, kamenů a jezer a Yyteri již nebylo tak vzdálené, jako cíle předchozích dvou dnů, takže jsme si poslední část cesty celkem užívaly. Jak to bylo možné a vyjely jsme z Helsinek, zastavily jsme v lese, stranou silničního ruchu a rozložily naše "cikánské ležení" a nechaly jsme všechnu naší drobotinu, aby si pořádně protáhla nožky a odpočinula si, neboť nám bylo jasné, že až dorazíme do kempu, noví majitelé štěňátek se na ně vrhnou a rozeberou si je a tak jsme si s nimi chtěly užít poslední chvíle klidu a pohody.

Když jsme si dostatečně odpočinuly, štěňátka se pořádně se vyřádila a rozumní teenageři si protáhly nožky z přepravek, dojely jsme posledních pár kilometrů do kempu v Yyteri. Jak jsme čekaly, tak se i stalo, ještě jsme ani nestačily zastavit a otevřít dveře a už byla štěňátka rozebraná, což se samozřejmě neobešlo bez mých krokodýlích slz. I když samozřejmě vím, že si nemohu nechat všechna svoje miminka, tak černoušci i červenáčci mi přirostly k srdci, protože u nás byli dlouho a .... byli sladcí, roztomilí a mazlící . Jsem ráda, že jsem viděla všechny budoucí majitele na vlastní oči a když kvůli ničemu jinému, tak kvůli tomuhle ta šílená cesta autem stála za to .

Přivítaly jsme se se všemi starými známými, seznámily se s novými známými, konečně jsme si přiřadily obličeje ke jménům z Facebooku a relaxovaly po dlouhém cestování . Nu, relaxovaly ... vyprávění o cestě nebralo konce, povídání a seznamování majitelů se štěňátky také ne a tak jsme nakonec musely s Alenou na chvíli "utéct" na nedalekou pláž, na kterou jsme se těšily .

Je až neuvěřitelné, že tyto fotky jsou pořízeny po 22té hodině večerní, kdy v tuto roční dobu ve Finsku slunce nezapadá a jsou zde dlouhé bílé noci .

Nám ovšem světlo nevadilo a protože, jak už je to tak před speciální výstavou při sešlosti lidí z různých koutů Finska zvykem, trimování a poslední doúpravy výstavních matadorů končily až někdy po půlnoci, spaly jsme s Alenou snad ještě dřív, než jsme si stihly do postele vůbec lehnout .

V sobotu jsme naštěstí nemusely vstávat příliš brzy, neboť výstava se konala cca 300m od chatičky a začínala v 10 hodin. Postaraly jsme se o pejsky a štěňátka, která nám ještě "zbyla" na starost a vychutnávaly jsme si bohatou a poklidnou snídani .

Ráno jsme se na výstavu přesunuly pěšmo, což se později ukázalo jako chyba, neboť počasí se během chvíle změnilo z teplého slunečného na chladné deštivé, a my s Alenou jen tak tak stihly přesunout posouzeného Bambiho domů, schovat plátěnku a stůl, aby se nám nezmokl pod stromy a přivézt holky k odpolednímu posuzování (již autem), protože se obě paní rozhodčí střídaly v jednom kruhu a tak na původně avizovanou polední pauzu na oběd (kdy jsme chtěly všechno zařídit) nakonec nedošlo.

Musím Aleně moc a moc poděkovat, bez její obětavé pomoci bych všechno nezvládla, a tak jsme nakonec, i když s vyplazenými jazyky, všechno stihly a holky mohly nastoupit do svých kruhů včas a vcelku i upravené .

Ještě k posuzování, štěňátka, dorost, juniory a veterány posuzovala paní Maggie Shopland, zbytek tříd a BOB paní Elaine Short (CHS Glenchess), obě z Velké Británie. Obě posuzovaly velmi pečlivě, jejich prohlídka na stole byla dokonalou veterinární vizitou, pak následoval trojúhelník a "ode mě, ke mě" a na závěr posouzení v postoji na zemi s diktováním posudku. Obě dvě paní rozhodčí byly velmi přísné, padala spousta nadějných a velmi dobrých (a to i ve třídách šampionů) a dokonce i dvě dobré.

Bambíno si vůbec nevedl špatně. V silně obsazené třídě chodil i stál jako panenka, pomalu ale jistě se z něj stává výstavní matador a mám z něj velkou radost . Paní rozhodčí byla ale velmi přísná, resp. obě paní rozhodčí známkou "výborná" šetřily, a protože teď snad hárá celý Hradec a Bambi (jako správný puberťák) hledá jakoukoliv příležitost ke své pohlavní realizaci a odmítá jíst, tak je poměrně pohublý, což se paní rozhodčí nelíbilo a Bambimu bohužel výbornou nezadala . Posudek má ale hezký a ostudu si určitě neudělal.

K druhé paní rozhodčí jako první z holek nastoupila Edika. Mezitřída nebyla až tak početně zastoupená, ale za to v ní byla sestra tatínka našich "Géček", krásná německá Bianca - Deister-Cairn´s Under My Skin, od níž se čekalo minimálně první místo ve třídě a případně i umístění v závěrečné čtyřce. Dalším želízkem v ohni byla fena z CH Sandico, po německých rodičích Mambo No 5 of Barnsley a Glenmore´s Zandico Zinnia. Takže já jsem s umístěním Ediky vůbec nepočítala, mým toužebným přáním bylo získat pro obě holky, pokud možno, výbornou.

Jaké bylo ale moje překvapení, když paní rozhodčí známkou VD ohodnotila téměř všechny naše soupeřky, a Euridika získala známku výborná a při umístění ve třídě jsme se dostaly na krásné první místo . Opravdu jsem na ní byla v tu chvíli moc hrdá. Zvítězit nad finskými a německými fenami s úžasnými rodokmeny a pod přísnou anglickou rozhodčí se nepodaří každý den .

Pak následovala velmi obsazená otevřená třída - 23 fen. I tuto třídu paní rozhodčí zmenšila velmi dobrými a dobrými známkami a v závěrečném umisťování nechala jen několik málo zvířat. V této třídě jsem měla také štěstí a to s půjčenou fenou - Cassu. Protože se zde sešlo 5 fen No Copyright, "došli" handleři na předvádění a tak jsem se téměř sedmileté feny musela ujmout já . Cassu je zlobidlo, které odmítá chodit s vlastní majitelkou Cati, ale s ostatními chodí jako panenka. Alena na ní ještě vymyslela fígl, kdy stačilo Cassu pohrozit, že půjde do důchodu a světe div se ... aniž by nám Cassu rozuměla (nebo možná ano?), ono to fungovalo . Natáhla krok a cupala jak o život a tak si jako jediná fena No Copyright v této třídě odnesla známku výbornou, bohužel již bez umístění. I tak měla Cati radost, protože výborná sama o sobě byl velký úspěch .

Po Cassu nastupovala Sylvi, od níž jsem naopak od anglických rozhodčích čekala trošku víc já. Nicméně, i třída šampionů se neobešla bez velmi dobrých známek a když před námi řídly řady soupeřek, přála jsem si už jen tu výbornou . Tu jsme získaly i s nádherným posudkem, paní rozhodčí chválila Sylvi srst, pohyb, toplinii, máme dokonce v posudku velmi roztomilou hlavu , jediné co nám paní rozhodčí vytkla, jsou "krátká bedra". Hm, asi ten posudek rozešlu všem rozhodčím, od nichž má Sylvi psáno, že je dlouhá . Takže známka výborná, bohužel bez umístění.

CHS No Copyright

Oceněním výborná pro Cassu a pak i Sylvi se mi podařilo zachránit účast CHS No Copyright v soutěži chovatelských skupin. Ve Finsku smí do soutěže nastoupit jen čtyři zvířata z každé přihlášené CHS, ovšem jen ta, která na výstavě získají známku výborná !! A protože ze všech přihlášených No Copyright získali výbornou jen dva psi, byla účast v odpoledních soutěžích velmi ohrožena. Naštěstí ocenění Cassu a Sylvi účast zachránilo .

Pak třída veteránek a konečně ... závěrečné vybírání čtyř nejlepších fen výstavy.

Abych osvětlila systém finských výstav, resp. posuzování.

Třídy se posuzují odděleně, stejně jako u nás, vybírá se pořadí prvních čtyř zvířat. CAC a resCAC se nezadává v každé třídě, ale je jen jeden pro psy a jeden pro feny a uděluje se v závěrečném výběru. Do závěrečného výběru MOHOU postoupit první čtyři zvířata ze třídy mladých, mezitřídy, otevřené, šampionek a veteránek. Důraz je na slově MOHOU, neboť vstupenkou na závěrečné umístění je tzv. "SA", což je mezi ohodnocení, kdy paní rozhodčí rozdá růžovou stužku na známku toho, že zvíře je dost kvalitní, aby se mohlo ucházet o titul CAC a mohlo nastoupit právě do závěrečného posuzování. Takže samotné umístění ve třídě ještě neznamená, že zvíře nastoupí do závěrečného rozřazování.

Pokud tedy SA získají všechna čtyři umístěná zvířata z každé třídy, může se v závěrečném výběru objevit až 20 zvířat (po čtyřech z 5ti tříd). Zde se vybírá konečné umístění čtyř zvířat a titul CAC se zadává prvnímu zvířeti v pořadí, které ještě NENÍ šampionem Finska. Stejně tak titul resCAC získává další zvíře, které ještě není šampionem. Není tedy podmínkou, že titul CAC získává automaticky první umístěná fena. Pokud je první šampionka, získá CAC až druhé zvíře v pořadí. A nebo může nastat situace, kdy CAC není zadán, protože se do závěrečné čtyřky dostanou všechna čtyři zvířata ze třídy šampionů, která již finskými šampiony jsou .... Pak se jen vyhlásí pořadí, ale titul CAC zadán není.

Neobvyklé a pro laika matoucí, nicméně ... jiný kraj, jiný mrav.

čtyři nejlepší feny výstavy

Edika získala k vítězství v mezitřídě i SA a mohla se tedy zúčastnit závěrečného klání. Na první místo byla vybrána žíhaná šampionka, na druhé pšeničná juniorka, na třetí místo opět žíhaná veteránka a na čtvrtém místě skončila naše červená Edika . Vůbec jsem to nechápala, hlava mi to nebrala a byla jsem radostí bez sebe . A protože šampionka i veteránka již byly Šampiony Finska, získala titul CAC fena ze třídy juniorů a titul resCAC Euridika . A aby toho nebylo málo, tak byla první umístěnou červenou fenou, takže jsme získaly ještě i putovní pohár chovatelské stanice Prasken´s s titulem Nejkrásnější červená fena výstavy .

závěrečné klání o umístění fen

Vážně ... neuvěřitelné. Například vloni pohár předán vůbec nebyl, protože všechny čtyři umístěné feny byly žíhané .

Je mi jasné, že někomu může přijít směšné, či podřadné, že Edika skončila "až za" veteránkou, ale veteráni ve Finsku jsou nádherná zvířata, upravená, s prostorným pohybem, kterým by nikdo jejich věk nehádal. Pro mě je Edičino umístění obrovským úspěchem, kdy z 50ti přihlášených fen (67 přihlášených psů) dokázala být čtvrtá a ještě s titulem. Rozhodně, ať si kdokoliv cokoliv myslí, Edice její úspěch už nikdo vzít a upřít nemůže

Porazila všechny feny z mezitřídy a v závěrečném klání další tři feny ze třídy mladých, všechny čtyři finalistky ze třídy otevřené, tři feny šampionky !!! a zbylé veteránky.
Takže, i když nemáme honosný titul, který by nám k něčemu byl, úspěch to byl obrovský.

BOB a BOS

Po výstavě, která díky velkému počtu psů skončila až po 18té hodině, jsme se všichni přesunuly zpět do kempu, postaraly se o naše zmoklá zlatíčka a připravovali "after party" .
Já s Alenou jsme byly z přípravy omluvené, neboť jsme stále měly na starost černoušky, takže jsme se rozhodně nenudily. Gaia se totiž rozhodla, že chce pozdravit kamarády v Austrálii a začala si k nim hloubit tunel .

Nevěřila jsem, že si malé štěně dokáže vyhloubit noru, do které je možné se schovat před nepřízní počasí, ale ... Gaia mě přesvědčila o opaku. Vyhrabala si noru, šikmo položenou pod povrch země, dost velkou na to, aby do ní mohla zalézt a otočit se. Inu, holka se o sebe musí umět postarat

V sobotu večer jsme pak už jen hodovali, povídali, hodnotili výstavu a psy, které jsme viděli a rozmýšleli o dalších štěňátkách a plánovaných krytích .

Nedělní ráno pak bylo ve znamení balení auta, které bylo nutné znovu přeskládat, smutné bylo balení prázdných přepravek a loučení s našimi černoušky - Gaiou a Galateiou, která byla přejmenována na Mette . Obě zůstávají ve spolumajetku paní Satu Stenroos a uvidíme, jak se jim bude dařit v budoucnu. Po nezbytném závěrečném focení a rozloučení se všemi štěňátky, která zůstávají v dalekém Finsku, a všemi našimi známými, kamarády a přáteli už jsme se jen rozloučily a vyrazily na dalekou cestu domů.
V neděli nebyla cesta tak daleká, stačilo jen dojet do Helsinek a stihnout noční trajekt do Stockholmu.

I tentokrát se obešlo vše bez problémů, přístaviště a vjezd jsme díky navigaci a logickému úsudku v pohodě našly, do lodi jsme byly vpuštěny bez zaváhání, neboť na nás čekala obrovská, až gigantická Mariella, jejíž podpalubní garáže byly vyšší, než v původním Vikingovi.

Protože šlo o noční trajekt, s dlouhou dobou plavby (16 hodin), měly jsme rezervovanou kajutu, díky paní Satu i s výhledem na moře, který si užíval hlavně Bambi , ve které s námi byli i psi, neboť při tak dlouhé plavbě naopak nesměli zůstat v podpalubí. Ani holkám, ani Bambimu pobyt v kajutě nevadil, měli jsme štěstí na klidné a slunečné počasí, Mariella plula bez drncání, kolíbání a náhlého brzdění . Všichni tři měli jen trošku problém s venčením, protože na vyhrazené venkovní místo odmítali byť jen vstoupit, natož tam cokoliv vytvořit, rozprostřely jsme jim na podlahu v kajutě pleny a pak bylo venčení bez problémů .

Zatím co jsme nechaly naše chlupaté děti odpočívat v kajutě, kde se mohli dle libosti rozvalovat, hrát si a dovádět, šly jsme s Alenou prozkoumat zákoutí zaoceánského parníku .

Na doporučení zkušenějších jsme si objednali snídani i večeři, která se podávala v luxusní restauraci formou bufetu a stylem .. sněz co můžeš, máš na to dvě hodiny .
Samozřejmě, že jsme ochutnaly od všeho kousek, Alena šla i do mořských příšerek, kterým jsem se já mile ráda vyhnula (přece to nemůžu jíst, když to na mě tak smutně kouká ). Něco nám chutnalo více, něco méně, ale v celku jsme byly spokojené a užívaly jsme si odpočinku.

Přiznám se, že trajektovat obrovskou lodí byl vždy můj sen, takže já jsem byla nadšená a cestu jsem si skutečně užívala... Výhledy na moře, na spousty drobných ostrůvků při pobřeží Finska, noční zastávku na ostrově .... i mnoho malinkých droboučkých ostrovů a ostrůvků při pobřeží Švédska. Jediné co mi chybělo, byly velryby a skákající delfíni. Hm, asi budu muset trajektovat ještě někdy jindy a někam jinam

Jak jsem psala, noc proběhla v poklidu, holky i Bambíno se nám rozvalovali po postelích, nebo chrupali na zemi (konečně pořádná změna od přepravek), jen k ránu se už špatně spalo, díky bílé noci, kdy slunce nezapadá a člověka tak vzbudí "ranní svítání", resp. bílé světlo mnohem dříve, než obvykle.
Po skvělé snídani, která mě osobně nadchla víc než večeře, byl tak akorát čas na poslední fotky rychle se blížícího přístavu ve Stockholmu a pak už jsme jen rychle sbalily všechny věci a sjely výtahy do podpalubí, abychom dostaly pejsky do auta dřív, než se přihrnou všichni lidé a "pošlapou" nám je. Podařilo se, na úpravu auta jsme měly dost času a v klidu jsme čekaly na přikotvení lodi a otevření nájezdu .

Stockholm nás přivítal příjemným počasím, ani teplo, ani zima, sluníčko a pár mraků na obloze a protože jsme připluly ráno, tak byl i nepatrný provoz na silnicích. Stejně jako předtím, po trajektování do Finska, jsme i ve Švédsku vyjely ze Stockholmu, našly první hezkou odbočku do lesa a dopřály jsme Bambimu a holkám pořádnou procházku a vyvenčení v přírodě .

Po procházce jsme opět nasedly do auta a ujížděly k domovu. Cesta byla pohodlná, silnice široká, provoz velmi mírný, takže jsme celkem v pohodě ukrajovaly kilometr za kilometrem. V poklidu jsme přejely Švédsko, škoda, že nebylo víc času na zastavení, nákupy, prohlídky měst a návštěvu švédských chovatelů (zas někdy příště ) a přes mořsko - podmořský most v Malmö jsme se dostaly do Dánska.

Pravda, rozhodovaly jsme se, zda pro pohraniční přejezd mezi Švédskem a Dánskem použijeme znovu trajekt, nebo zda pojedeme po mostě, který je část postaven v moři a částečně se jede pod mořskou hladinou. Nakonec, protože trajektů už bylo dost a zkusit se má všechno, jsme se rozhodly pro most. Most je placený, levné to rozhodně není, ale ani trajekty zadarmo nejsou a přejezd po mostě byl mnohem rychlejší a v klidném počasí mi přišel i relativně bezpečný .

Naším dnešním cílem bylo Odense, ale únava předchozích dnů se začala projevovat, takže jsme cca 50 km před naším cílem našly hotel u dálnice a přečkaly jsme zde noc. I zde byl hotel velmi příjemný, dokonce bych řekla jeden z nejpříjemnějších, neboť se jednalo v podstatě o samostatné pokoje s obrovskou koupelnou, poměrně hezky a velice účelně zařízené a všechny s přímým výstupem ven, na chodníček a trávník, což jsme s našimi hafany skutečně uvítaly.

Zásoby jídla jsme měly ještě z Čech, něco jsme dokoupily cestou, takže o večeři i snídani bylo postaráno z vlastních zdrojů .
Na úterý nám zbýval nejdelší a asi nejnáročnější úsek, z Dánska přes Německo do Čech. I když jsme blázni, tak nejsme úplní magoři, a měly jsme v rezervě ještě i středu, kdybychom byly příliš unavené, abychom mohly přespat někde na hranicích Čech a dojet domů v klidu, hlavně živé a zdravé.
Cesta ale mile překvapila (byla bez větších kolon a problémů) a i když se únava hlásila ke slovu stále intenzivněji, s delšími a častějšími přestávkami jsme zbývajících 1.100 km dojely v pořádku.
Doma jsme se už jen stihly přivítat s Klárkou a Viktorem, zbývající částí smečky, a pak už jsme jen odpadly do postelí a spaly, spaly a spaly

S lehkým odstupem dvou dnů vím, že tento výlet přes 8 zemí Evropy v 6ti dnech budu ráda a dlouho vzpomínat. Máme nové přátele, dokázaly jsme nemožné, resp. nečekané a myslím, že ve Finsku na nás jen tak nezapomenou

další foto

ostrůvky u Helsinek, Mariehamnu a Stockholmu

zajímavosti na silnicích

Polský plavný jelen	Litevskému jelenu se moc skákat nechce
Lotyšský jelen je plný energie	Estonsku už nemají jeleny, místo nich tam chodí po silnici losi
ve Finsku losi chodí pomalu	zato švédský los přechází silnici rychle
v Dánsku už mají zase jeleny	a jen v Čechách se na silnicích vyskytují krávy