Velká výprava za žárem jižního slunce

(21.-27.07.09)

Po té, co jsme si (tak jako každý začínající vystavovatel) prošly s Katkou „povinným“ začátečnickým kolečkem výstav, což se skládá z postupného rozšiřování vzdálenosti výstav a počtu navštívených zemí, jsme se rozhodly, že bychom mohly spojit „příjemné s užitečným“ a udělat radost i našim blízkým. Proto jsme dlouho vybíraly a nakonec jsme se rozhodly navštívit Chorvatsko a zkusit  čtyřdenní noční výstavu ve Splitu.

Tuto radost se s námi rozhodli sdílet Katčiny rodiče, Petra se Samem a Jitka s Montym a celou rodinou, takže celkem 9 lidí a 6 psů.

Výstava byla tedy naplánována a schválena, a zbývalo jen dořešit takové „drobnosti“ jako je ubytování, trasa cesty, seznam a plán jídla, léky pro psí i pro lidskou posádku a tak dále, a tak dále ….. Aby toho nebylo na jednoho člověka moc, tak jsme si úkoly rozdělili. Trasu a potřebné finance na cestu měl za úkol naplánovat Miloš, psí léky a kontakty na místní veterináře jsem organizovala já, lidské léky obstarávala Jarka, potřebné dálniční známky Petra, věci na úpravu psů Katka, logistiku všeho rozvozu měla na starosti Jitka a jídlo jsme konzultovali všichni společně . Když na to tak zpětně vzpomínám, tak se divím, že v tomto období nespadly emailové servery, jak jsme žhavili klávesnice našich počítačů .

Organizace takové velké výpravy ale nebyla zdaleka tak jednoduchá, jak to z předchozího odstavce vypadá. Dle původního plánu jsme měli sehnat velké auto na půjčení a tím jsme měli jet s Milošem, Katkou a Jarkou i já a Petra. Jitka měla jet zvlášť, aby byly dvě auta k dispozici. Bohužel se ukázalo, že snad v celé České republice není velký VAN nebo TRANSIT s kapacitou 6ti lidí, velkým kufrem a hlavně klimatizací. Takže plán se postupně měnil, až jsme půjčili jedno auto pro Miloše a já měla jet sama s Petrou jejím autíčkem. Ze začátku to nebyl problém, protože v každém autě by byli dva řidiči - Miloš s Katkou a já s Petrou (to na úvod).

Další komplikací se ukázalo být ubytování. Z důvodu logistiky na místě jsme potřebovali být ubytovaní co nejblíže u sebe, pokud možno v jednom domě, což se ze začátku jevilo jako naprosto nemožné, hlavně z důvodu počtu osob a možnosti ubytování psů. Chorvati nemají takový vztah ke psům jako my a ve většině apartmánů není pobyt se psem možný. Jak se blížil čas odjezdu, tak nervozita z chybějícího ubytování stoupala. Nakonec jsem se obrátila na svojí oblíbenou cestovní kancelář Limba, zadala naše požadavky, a velice ochotná paní mi pomohla vybrat bytování. Nebylo to přímo ve Splitu, na pláž byl také hodný kousek cesty (cca 500m z a do kopce), ale hlavní bylo, že jsme mohli být všichni spolu a byl možný pobyt se psem (opět, tolik na úvod).

 

A aby to nebylo tak jednoduché, tak do třetice všeho byly víkend před odjezdem do Splitu dvě mezinárodní výstavy Oberwart – Szombathely, kam jsme se Katkou měli přihlášené psy. Na tyto výstavy jsem jela s Katkou já a tím se to všechno začalo komplikovat :

Do Oberwartu jsme přijely v pohodě, počasí sice nic moc, ale pro psy to bylo příjemné. V Rakousku šlo Kenie a Fency o posledního rakouského CACA na šampiona a Montymu (pokud by se podařilo) o posledního CACIBa z třetí země na Intra. Štěstí při nás všech stálo a tak jsme „misi“ splnili. Monty si vyběhal třetího CACA a zároveň splnil podmínky pro titul Interšampiona a Fency s Kenie dokončily rakouského šampiona. Všechno probíhalo v pohodě a naše radost neznala mezí.

 

O to větší „šok“ nás měl čekat druhý den.

Přespaly jsme na cestě mezi Oberwartem a Szombathely, v klidu a míru dojely i na maďarskou výstavu.

Odvodila jsem Montyho, který si zcela zaslouženě odnesl druhý krásný maďarský CAC a návdavkem k tomu i další CACIB, a když jsem nastupovala hned po té do další třídy s Kenie, tak mi znovu prasklo v koleni a „bylo vymalováno“. Kenie jsem sice zvládla ještě odvodit (získala třetí krásný CAC a vypajdala jsem jí i další CACIB), ale jinak koleno odmítlo poslušnost.

Skutečně nevím, co bych si sama počala cca 400 km od domova s nemohoucím kolenem. Naštěstí mě zachránila Katka, která bravurně zvládla s mým autíčkem celou cestu domů. Díky Katko !!

Do odjezdu do Splitu zbývaly hodiny a já začala lítat po pohotovostech. Dozvěděla jsem se, že koleno není zlomené, což byla dobrá zpráva, ale že páni doktoři nevědí co s tím a že se to bude muset otevřít, což byla horší zpráva. Nakonec jsem se po pondělní konzultaci se svým ortopedem rozhodla naložit malou i velkou ortézu, berle a na chorvatskou výstavu odjet. Jako řidič jsem ovšem byla nepoužitelná a tak celá dlouhá cesta zůstala na samotné Petře. Takže … první vážná komplikace

 V pondělí odpoledne šel Miloš vyzvednout objednaný vůz do půjčovny. Přišel, zaplatil, podepsal , nasedl … ale klimu už nepustil. Žádná v tom velkém krásném zamluveném autě totiž nebyla!!! Čas běžel, nervy pracovaly a tak se spustila dlouhá a vážná hádka, v jejímž závěru dostal Miloš jiné auto sice s klimatizací, ale výrazně menší … druhá vážná komplikace

V rámci úsporných opatření jsme tedy museli doma nechat valnou část našich výstavních věcí, na které jsme s Katkou zvyklé. Nevešel se trimovací stůl, boudička, židličky a ohrádky. Tedy …. Víceméně téměř všechno potřebné a nezbytné pro psy. Ovšem, hlavní bylo, že alespoň bylo čím odjet

A nastalo dlouho očekávané úterý 21.7. …

Jako první se vzbudila posádka Jitky a vyrazili na cestu jako předvoj již ve 2,30 SEČ. Protože měli s sebou „jen“ jednoho psa – Montyho, tak měli za úkol připravit paní domácí na příjezd všech ostatních našich miláčků.

V těsném závěsu za nimi vyrazila posádka Katky se dvěma psy – Fency a Bíbou, v 3,30 SEČ. Ti měli za úkol čistit naší poslední oslabené posádce cestu a avizovat nám všechny problémy. Spojení fungovalo perfektně, Jitka dávala signály Milošovi a Miloš, poté co buď problém odstranil, nebo zjistil další podrobnosti, varoval i nás.

Nu a my s Petrou vyrazily až jako poslední, v 6,00 . A protože jsem skutečně řídit nemohla, tak jsem se alespoň celou cestu snažila dělat Petře pomyšlení a zpříjemnit jí unavující dlouhé řízení.
Pokud mohu mluvit na náš vůz, tak jsme stavěly poměrně často, určitě každé 3 hodiny. Nejen kvůli našemu odpočinku a občerstvení, ale také kvůli psům. Ti to nejdříve brali jako príma výlet, na jehož závěru určitě čeká nějaká super louka nebo les, kde se budou moci do sytosti vylítat. S postupujícím časem a zvyšující se teplotou ovšem měnili názor a po 6ti hodinách jízdy už odmítali nastoupit do vozu. Sam se dokonce rozhodl, že ho do auta už nikdy nikdo nedostane a že se radši vrátí domů pěšky .

Cesta jako taková byla pohodová. Skoro celou cestu je dálnice a nebo alespoň široká dvouproudá silnice, nebyly nikde žádné kolony a tak to celkem ubíhalo. Měla jsem dost času i na focení okolních krás a na dokumentování naší cesty.

Petra se celou cestu stara o dokonalou čistotu oken svého autíčka

 

tudy jsme přijely - dálnice mezi ničím                                            jedna z prvních fotek moře

Jako první dorazila na místo určení podle očekávání Jitka. Paní domácí byla (dle zpráv od Jitky) velice milá, příjemná a vstřícná, Monty se jí velmi líbil. To všechno ovšem trvalo jen do doby, než zjistila, že takových stejných čtyřnohých chlupáčků dorazí ještě více . V cestovní kanceláři pravděpodobně nastal informační šum a až do dalekého Chorvatska se nedostala informace o celkovém počtu našich psů. Jitka musela použít všechen svůj šarm, důvtip a přesvědčovací metody, aby paní domácí uklidnila a měli jsme kde bydlet . Díky moc Jitko !!

Jako druzí dorazili „Milošovi“. Jejich příjezd nebyl tak jednoduchý jako Jitčin, protože na chorvatských hranicích odevzdali celníkům kromě psích PETpasů i potvrzení z městské správy o bezinfekčnosti. Nevím, jestli celníci neumí anglicky nebo německy, ale protože v bezinfekčnosti se ve světových jazycích píše, že v okolí 100 km od trvalého pobytu psa se nevyskytla žádná vážná přenosná choroba, tak si chorvatští celníci oněch zmiňovaných 100 km převedly na Chorvatsko a Miloše se psy odmítli pustit dál, než do Zadaru . Miloš samozřejmě vše odsouhlasil, Katka s Jarkou také a tak byli vpuštěni do vnitrozemí. Na základě varovné SMSky jsme bezinfekčnost z PETpasů s Petrou vyndaly a neměly jsme s přechodem přes hranice žádné problémy. Díky Miloši !!

(speciální úvaz Kenie v autě, protože jsem nenašla včas pásy)

Po Milošově dojezdu na místo určení slovo dalo slovo, pivko po cestě přišlo k chuti a tak za chvíli nebyl v chorvatském Trogiru nikdo, kdo by byl schopen řízení. Proč je to tak důležité zmiňovat? Protože nám s Petrou, vinou nepředpokládaných špatných okolností, začal cca 250 km od cíle docházet benzín a navíc jsme se nezadržitelně blížily k druhému dlouhému tunelu „Sveti Rok“, délka 5.759 km.

(poslední fotka, kde jsme ještě měly benzín)

Když už jsme přemýšlely, co budeme dělat, jak projedeme tak dlouhým tunelem s prázdnou nádrží a jak budeme s nemocným kolenem stopovat kolem jedoucí kamiony, tak se jako spása z nebes objevila benzínka, která nás skutečně zachránila .

Zatím co autu jsme u benzínky dodaly energii a sílu do zbývajících kilometrů, tak nám energie rychle ubývala. Jak jsem již psala, tak varianta, že bychom požádali v případě nouze o pomoc nějakého, dosud použitelného, řidiče nepřicházela v úvahu a tak jsme se musely spolehnout jen sami na sebe. Naštěstí Petra vše zvládla a má za to můj dík a obdiv. Díky Petro !!

Paní domácí byla o našem očekávaném příjezdu zpravena a netrpělivě vyčkávala s jakou hordou psů se ukážeme a zda budou skutečně už "jen" tři poslední. Protože jsme byli o všem zpraveny, díky rychlé a spolehlivé SMS komunikaci, tak jsme chlupáče umravnili, aby se chovali způsobně a předpisově , takže ač paní domácí nadšená nebyla, tak nám nebylo co vyčítat.

Po krátkém přivítání se všemi spolucestovateli jsme postupně odpadali do postelí a jali se dospávat noc.

Středa 22.7. – jediný den bez výstavy

Probudili jsme se do krásného slunečného dne celí poštípaní od domorodých komárů, takže jsme vypadali jako výprava neštovic . Ti nedočkavější z nás vyběhli i se psy hned ráno k moři na první mořskou koupel. Zatím co nás moře nadchlo a byli jsme spokojení, tak kerníci byli zaskočení slanou vodou a nechápali, proč chutná tak divně.

S plaváním problémy neměli, protože díky mnoha ostrovům a ostrůvkům, kterými jsou břehy kolem Splitu chráněny, je zde moře klidné a bez výrazných vln. Jediné nepatrné vlnky jsou od občas proplouvajících lodí.

Po obědě následovala „povinná“ procházka a nákupy na místním tržišti. Vzhledem k tomu, že kromě Miloše jsme všechny byly ženy, tak jsme s napětím vyhlížely charismatické místní mladíky. Ve městě jsme na žádného jsme neměly štěstí, až na zahradě jsem měla tu čest seznámit se s něžným a okouzlujícím místním Pepou Seged Donji, se kterým jsem provrzala celé odpoledne, a který mi celou noc láskyplně zpíval pod okny .

(tak tohle je můj Pepa . Katce a Petře se moc nelíbil, ale mě naprosto okouzlil )

Protože dnešní večer byl jediný, kdy jsme mohli být všichni pohromadě a udělat si "piknik", tak jsme se toho zhostili s vervou nám vlastní .... grilovalo se, baštilo se, hodovalo se a oddychovalo se

 

Čtvrtek 23.7. – HURÁÁÁÁÁ konečně výstava

Na čtvrtek byla plánována první CAC výstava.

Nejprve bylo nutno naučit se rozbalovat a hlavně sbalovat nový stan, který jsme si koupili po dešťové smršti na naší výstavě v rakouském Grossu. Protože jsme tam s Katkou promokly až do spodního prádla a ze zoufalství jsme musely "prát" přepravku v gigantické louži, rozhodly jsme se, že po vzoru ostatních vystavovatelů zakoupíme stan.

Stan není složité postavit. Patří totiž k tzv. "vteřinovým" stanům, které stačí vyhodit do vzduchu a na zem dopadnou rozložené. Tak, z vlastní zkušenosti vím, že to až tak jednoduché není, ale je pravda, že postavit ho je legrace. Skládání je ovšem o kapku složitější. Hlavně proto, že je potřeba na stan kleknout, což jsem v současné chvíli dělat opravdu nemohla. A proto byly opatrovnicemi stanu jmenována Katka s Petrou.

 

Od rána jsme rozmýšleli výstavní a logistickou strategii.

(Katka "přemýšlí" s Kameikou)

Po dlouhém rozmýšlení, které se protáhlo až do odpoledních hodin, nás v 15 hodin odvezla Jitka do Splitu na ragbyový stadion.

Překvapilo mě, že na mezinárodní výstavu čítající přes 1000 přihlášených psů bylo připraveno jen 14 kruhů seřazených do dvou řad po 7mi kruzích.

Výstava začínala slavnostně, představením typického chorvatského tance :

a pak i představením jednotlivých rozhodčích.

 

Posuzování bylo rychlé, pořadatelé i rozhodčí brali ohled počasí a vedrem zmožené psy a čas v kruhu zbytečně neprodlužovali.

Vzhledem k velké vzdálenosti a „nedostupnosti“ patřili kerni s počtem 9ti zúčastněných k jednomu z početnějších plemen. Všem, kdo mají touhu jet na dalekou výstavu s tím, že se to „tam rozdává“ a že tam žádná konkurence nebude vzkazuji, že to není pravda a nikdy nemůžete vědět kde na koho narazíte. A teď nemyslím jen rozhodčí, ale i soupeřící konkurenci. Kenie bohužel jako jediná z naší výpravy měla smůlu a v její třídě musela soupeřit s fenami z CHS „Rottrivers“. Je asi naivní se domnívat, že by toto soupeření mohlo dopadnout jinak, než vítězstvím Rottriverů. Ač je Kenie velmi úspěšnou českou kernicí, tak s odchovy Rottriverů se měřit samozřejmě nemůže. To zatím nikdo z České republiky. Bohužel.

Monty měl větší štěstí, protože i když se výstavy zúčastnili dva psi CHS Rottrivers, tak byl ve třídě sám a chorvatský CAC si odnesl.

Abygail a Sam byli ve třídě mladých sami a získali svůj první chorvatský CAJC.

Pátek 24.7. – teplota stoupá

Páteční ráno nás přivítalo ještě žhavějším sluncem, než bylo čtvrteční. Protože už jsme věděli co nás čeká na výstavě, tak jsme se mohli v klidu oddávat chladivým vlnám moře a sladkého dovolenkového lenošení. Já jsem se se svým nemocným kolenem hodně držela v klidu a bezpečí domova, ostatní členové výpravy se oddávali vodním radovánkám.

Moře bylo mírné, chladivé a osvěžující, slunce žhavé a my jsme se cítili uvolnění a odpočinutí.

Protože slunce skutečně pálilo jako o život, tak nezbylo nic jiného, než psy zavřít do klimatizovaných apartmánů a pokud šli ven na krátkou procházku, tak je zchladit v sudu, který jsme pro ně dostali k dispozici.

kdo pozná a právně určí polohu jednotlivých psů, má u mě čokoládu

Musím přiznat, že pro chorvatské domácí jsme byli víc než exoti. Přivézt s sebou tolik psů, zařizovat vše k jejich pohodlí, kupovat a stavět jim stan, pečovat o ně s láskou nám vlastní a ještě s nimi jezdit na výstavu …. Na chorvatské poměry naprosto nepochopitelné . Nicméně pochopili, že naši psi jsou pro nás víc než poklad a když jsme je navíc dokázali držet v relativním klidu, tak nám pan domácí vyšel vyříct a denně nám pro ně napouštěl sud čisté a chladné vody.  

Na výstavu nás opět vezla svým velkým autem Jitka – Díky moc naše skvělá a obětavá řidičko !!

Už jsme si jako „ostřílení mazáci“ mohly dovolit přijet o chvilku později než ve čtvrtek. Místo na stan jsme našly v pohodě, jeho rozložení Katce s Petrou trvalo tak asi 2 minutky a tak vše bylo rychle připraveno a nezbývalo než čekat na začátek kerníků.
Na rozdíl od včerejšího dne šli kerni až ke konci posuzování, bylo před nimi 63 psů. Čekání ale ubíhalo celkem rychle, díky nezbytné úpravě psů a přítomnosti kerních přátel ze Slovenska. Dokončit chorvatského šampiona přijela totiž i paní Jopková s Melany.

Na dnešní posuzování kromě Bíby, Sama a Montyho, kteří byli hlášení na všechny čtyři dny, byla přihlášená i Fency do třídy šampionů a místo Kenie nastupovala Kameika do třídy otevřené.

Bíba a Sam získali svého druhého CAJC na chorvatského Junior šampiona, Monty získal CAC a resCACIB za krásným Rottrivers psem. Fenám už se tak nedařilo, Kamei byla třetí, protože do třídy otevřené byla přihlášená i fena z CHS Legend of Crudy, která získala CACIB, druhá byla fena z CHS Rottrivers s resCACIB a na Kamei zbylo už jen třetí místo.

Fency byla ve třídě šampionů s Melany sama a pan rozhodčí rozhodl, že dnes se mu víc líbí Melany a Fency tedy skončila s resCAC.

Účast Melany ve třídě šampionů mě s Katkou více než překvapila. Čekaly jsme, že se letošního Splitu zúčastní, protože v loňském roce se jí podařilo získat krásné tři chorvatské CAC, ale netušily jsme, že má již nějakého přiznaného šampiona. Na webu jsme u Melany nic nenašly a je s podivem, že když se Katka paní Jopkové ptala na úspěchy Melany, tak se s jediným dokončeným šampionátem nepochlubila.Nepochopila jsem proč, když se feně po mnoha neúspěších podaří získat šampionát, tak je to důvod ke zveřejnění, ne? Takže, jak jsme zjistily, Melany má dokončeného a přiznaného Maďarského šampiona a od letošního Splitu i dokončeného Chorvatského šampiona.

Po návratu z výstavy domů někteří z nás odpadli hned (Katka a Petra) a ostatní strávili v příjemném rozhovoru a za pomoci několika lahví alkoholických nápojů čas až do brzkých ranních hodin ….

Za tu dobu jsem měla tu čest seznámit se s dalším domorodým mladíkem – Ferdou . Neustále po mě házel očima, ale když jsem se chystala ulehnout, tak najednou zmizel .

(seznamte se s Ferdou )

Sobota 25.7. – den pohody

Ráno bylo velmi krušné…. Miloš, já i Roman jsme se prospali do velmi pozdních ranních hodin, ale protože na dnešek byl naplánován výlet na lodi, nezbylo nic jiného, než zmobilizovat zbytek sil a vstát.

Při včerejší odpolední plážové siestě totiž odchytil naše dva jediné dospělé mužské zástupce naší výpravy Miloše a Romana „náhončí“ lodních výletů a téměř celá výprava se nechala zlákat vyhlídkou příjemně stráveného dne na moři a přilehlých ostrovech.

Doma jsem kromě celé smečky zůstala i já. Ne že bych neměla ráda plavbu lodí, ale lákal mě den sladkého lenošení a nic nedělání.

"moje školka" .... takhle se venčí šest kernů při 40o Celsia

Na ostrovy Šolta a Čiovo tedy odjel celý zbytek výpravy – Petra, Miloš s Jarkou a Katkou a Jitka s Romanem a dětmi. Jejich celý den znám jen z vyprávění a zde je verze všech :

tak touhle lodí opravdu nepluli

 všichni až na Jarku si plavbu užívali(bála se, že bude blinklat)

huráá, opět pevná půda pod nohama (první zastávka na koupačku)

kluci byli velmi stateční ....  mají můj obdiv

skromný oběd cestovatelů.... já si dala rajčata a bylo mi fajn

pohoda v podpalubí                                     

ochutnáva místní rakie a cesta zpět je hned veselejší

 

Můj den se skládal z toho, že jsem pečovala o své nemocné koleno, kterému žhavé chorvatské slunce dělalo skutečně moc dobře a mírně se zlepšovalo, a o celou naší smečku.

Dopoledne jsem strávila v milé přítomnosti Kreténa, a dozvěděla jsem se spoustu nových věcí o mužské části populace. Ne, že bych tak někomu nadávala, ale měla jsem půjčenou „oddychovou dovolenkovou“ literaturu "Půlnoční deník" od Maxima E. Matkina. Na rovinu, až na pár zajímavých citátů, mohu za sebe říct, že jsem už dlouho nečetla tak velký brak. Nicméně, dopoledne s Kreténem mi uteklo celkem rychle.

Odpoledne jsem pak zasedla k notebooku (také půjčenému) a na světle božím se začala objevovat tato reportáž .  Ve stínu terasy a za pofukování větru se dal odpolední žár vydržet a samotu mi zpestřila i naše paní domácí, která přišla obdivovat pejsky a přinesla nám mísu čerstvých, na sluníčku dozrálých rajčat. Jejich chuť je naprosto nesrovnatelná s chutí rajčat podržených a u nás prodávaných. Byly výborné.

Abych si přihřála svou polívčičku, tak paní domácí se ptala na naše pejsky, obdivovala jejich poslušnost a přátelskou povahu. Zajímala se také o naše výstavní úspěchy. Nejdříve ze slušnosti, ale když jsem jí oznámila, že naše smečka má celkem 20x BOB, 33x CACIB, 4x Interšampion, 17x šampion, 12x junior šampion, 3x Grand šampion,  tak se nestačila divit .

Odpoledne uteklo velmi rychle, všichni se z lodi vrátili tak akorát včas na to, aby se Katka s Petrou stihly vykoupat a jelo se znovu na výstavu, tentokrát znovu národní.

Velké překvapení se nekonalo a tak Sam i Bíba získali svůj třetí CAJC a tím splnili podmínky pro přiznání titulu Chorvatský Junior šampion - gratuluji !!!

Kamei byla za fenou Rottrivers opět druhá, takže má nálada klesla pod bod mrazu a do zpěvu mi rozhodně nebylo.

O jedinou změnu se postaral Monty, který se dnes panu rozhodčímu vůbec nelíbil a tak si odnesl známku VD. Mrzí mě to, Jitko

Tím ale náš výstavní den ještě neskončil. Protože šli kerníci až úplně poslední, zbývalo do závěrečných soutěží několik málo chvil, a tak jsme se rozhodli počkat. Navíc jsem měla na dnešní noc hlášené páry Kamei + Monty, takže ač výsledky Sparklingovských dvojčat nebyly dobré, čekali jsme .

Soutěže začaly o půlnoci, přesně tak, jak bylo psáno v katalogu. Nejdříve byla ukázka nádherného dogdancingu, pak ukázka služební kynologie.

Dál následoval Junior handling mladší a starší kategorie.

No a pak už nastupovaly páry .... musím Kamei i Montyho pochválit, oba se snažili, chodili už krásně vedle sebe. Pan rozhodčí měl bohužel slabost pro velké psy a ze zástupců malých plemen nevybral nikoho. Jako první skončili velcí černí knírači, druzí byli leonbergové a na třetím místě se umístili nádherní podengové.

Pak už nebylo na co čekat, takže jsme sbalily stan, naše miláčky a razily jsme domů.

Když jsem se s Jitkou loučila a pozorovaly jsme kouř nad obzorem, tak jsme netušily, že ten krásně bělostný dým bude mít tak tragické následky. Jak jsme zjistili druhý den, tak vyhořelo 800 ha lesa !!!

Naštěstí se jednalo o neobydlené oblasti, a tam, kde se oheň přiblížil k lidským obydlím, tak předváděli perfektní a precizní práci letečtí hasiči... nám nezbylo než obdivovat jejich letecké umění a přesnost, se kterou shazovali vodu přímo na doutnající zbytky ohně.

Neděle 26.7. – den zmařených nadějí

Neděle se nesla v duchu již lehce nervózním a předodjezdovém. Všichni se chtěli naposledy vykoupat a spálit si na sluníčku ještě ty pasáže těla, která si spálit nestihli, nakoupit tisíce dárků a upomínkových předmětů domů, zajistit jídlo na zítřejší dlouhou cestu a připravit si věci ke sbalení. A protože víc lidí znamená nejen více legrace a pohody, ale také více nervozity a problémů, tak jsme postupně dělali neustále se měnící skupinky, které odjížděly a znovu přijížděly podle aktuální nálady jednotlivých členů.

Například hned ráno jsem "zabavila" Miloše a Gábinku a nechala se jimi odvézt k moři, abych mohla konečně ukázat moře Kameice (která ho dosud neviděla, protože jsem nemohla řídit a byla závislá na ostatních) a samozřejmě, abych mohla holky s Montym u moře vyfotit .

 

Pak odjela Jitka s rodinou k moři na poslední koupačku a k nim se přidala i Petra s Katkou. Poté, co se holky vrátily, tak se zase sbalila Jarka s Milošem a odjeli na nákupy ... no, byl to den neustálých pojížděk .

Já jsem se snažila jít všem z cesty, připravovala jsem jídlo a snažila jsem se nekazit ostatním dovolenou svým zklamáním nad neprostým debaklem Kameiky. Ať je jaká je a dokáže porazit feny ze Švýcarska, tak na CHS Rottrivers prostě nemá. Takže i když jsem na poslední nedělní mezinárodní výstavu jela, bylo mi naprosto jasné, jak to skončí a že naše účast ve Splitu byla výstavně naprosto zbytečná. Kamei se nepodařilo získat ani jeden CAC a  tím pádem ani nezačala pouť za Chorvatským šampionem.

Z čehož mi samozřejmě bylo do pláče, protože z celé naší smečky je jediná, které se to nepodařilo. Kenie a Fency mají začato již z Varaždinu.

Na výstavu jsem jela s Jitkou a jejími dětmi, které také chtěly vidět, jak vypadá výstava v noci. Ráda bych touto cestou poděkovala Jitce, že mě z mých depresí dostala, svým optimismem, nadšením a bezprostředností. Díky ti opět Jitko !!! (ač výstavy samozřejmě nejsou to nejdůležitější na světě, tak neúspěch zamrzí)

Výstava začala, jako vždy, v 19 hodin, ale již od 18,30 se ozývalo neustálé hlášení, že vzhledem k tomu, že se v Chorvatsku stalo vlakové neštěstí, tak obětem této tragédie bude věnováno pondělí jako den ticha "DAY OF SILENCE"  a tím pádem musí výstava skončit do půlnoci. Takže se posuzování v kruzích zkrátí na nejmenší možnou míru, posudky se nebudou vydávat a závěrečné soutěže začnou již v 22,00 hodin.

Musím říct, že to skutečně byl fofr. Posuzované zvíře nastoupilo do kruhu, pan rozhodčí ho nechal postavit buď na zem nebo na stůl, prosahal ho, nechal projít rovinku a bylo to. Pokud se někdo nedostavil ke kruhu včas, měl smůlu a posouzen již nebyl.

Dnes jsme měli pana rozhodčího z Polska, který nás zaujal svou velmi výraznou gestikulací rukou a mimikou obličeje.

Sparklingové pana rozhodčího nenadchli, Monty opět VD (netušíme proč, nemáme posudek) a Kamei dle očekávání opět V3, neboť se znovu dostavila fena z CHS Legend of Crudy, která získala BOB. Musím ovšem uznat, že měla nádherný pohyb.

Na rovinu, hodně si rozmyslím, zda příští rok Split znovu pojedu, protože se tyto feny dají znovu čekat. Budou mít rok po prvním titulu CAC a lze tedy očekávat, že budou chtít pouť za šampionátem dokončit.

S Jitkou a dětmi jsme ještě počkali na začátek závěrečných soutěží a vzhledem k pozdním hodinám jsme jeli domů. Čekaly jsme párty na rozloučenou a na oslavu výstavných úspěchů, ale protože se v pondělí odjíždělo domů, tak všichni řidiči při našem návratu již hluboce spali. Takže jsme si s Jitkou daly malou šťopičku na dobrou noc samy a šly spát také.

Tento den jsem neměla štěstí na žádného chorvatského domorodce a tak jsem si musela vystačit jen s obrázky na billboardech ...

(Přiznám se, že jsem tu reklamu vůbec nepochopila, nejsou přece malí, aby nás museli žádat o svolení a tak se mi chtělo dodat, že bych je všechny k vodě ráda pustila, bohužel, vzhledem k tomu, že Čechy jsou mým domovem, tak to moc nejde ....)

Pondělí 27.7. – návrat do Čech

V pondělí se už žádné dobrodružství ani překvapení nekonalo. Sbalili jsme, uklidili a nanosili věci do aut ... o zajímavost se postaral pouze Miloš, který při sbalení poloviny tašek do auta přišel s tím, že se tam nic jiného už nevejde ..... Samozřejmě byl "odejit" s tím, že musí auto přebalit a nacpat do něj zbývající polovinu tašek, což se mu nakonec podařilo .

Katka, jakožto nejmladší člen našeho apartmánu, si pak zkusila roli pana Menšíka ze Saxány, a musím jí pochválit, že jí to šlo skvěle .

Paní domácí se s námi pak rozloučila taškou rajčat na cestu, malovaným kamenem na památku a překvapila nás přáním, abychom za rok dorazili znovu, že už jí pejsci nevadí .

K domovu jsme vyrazili nejdříve společně. Tedy, nejdřív jsme museli udělat hromadnou fotku u moře, abychom měli důkaz, že jsme tam všichni byli .  A pak už se jelo.

Nejdřív jsme se všichni chvíli honili, ale pak Jitka šlápla do pedálů a protože její spolehlivé autíčko poslouchá na slovo, byla doma jako první z nás, v 21,15. Druhý dojel Miloš s rodinou, v 23,44.

Já jsem se cestou nudila a tak jsem dokumentovala tunely, které jsme museli v Chorvatsku projet. Je to až s podivem, ale celková délka námi projetých tunelů je 23,935 km. Neuvěřitelné, že ?

Protože mě domů vezla Petra, tak jsem dorazila jako třetí, v těsném závěsu za Milošem, a to přesně o půlnoci. Nejhorší to měla Petra, protože domů přijela až v úterý, v 0,39 .

 

Bylo to hezké vydržení ze středoevropského podnebí a děkuji všem zúčastněným za příjemnou dovolenou

 

 

další fotky najdete ...... zde